Dav

DAV

Teplou letní nocí se vinula vůně sena. Večerní ticho přerušil jen občasný štěkot psů ve vsi. A lehké vzdychání z nedalekého sadu. Byla to paní Novotná a vzdychala, jak na ní poskakoval pan hospodský. Ležel na ní a nohy jí držel zvednuté na ramenou. Chvíli vzdychání zrychlovalo a pak najednou ustalo. To se právě paní Novotná opět nedočkala orgasmu.

„Tak co, zlato?“ zeptal se jí.

„Byl jsi úžasnej,“ zalhala mu.

„Však povídám, ne?“ řekl hospodský a pyšně si odfrkl. Pak se chystal svůj zvadlý kousek masa opět nastartovat, ale ženská ruka ho zastavila.

„Už musím domů,“ řekla spěšně a začala se oblékat.

Po příchodu domů se z kuchyně hned ozval manžel.

„Tak co v hospodě? Nějaký zajímavý drby?“

„Ale znáš to, pořád stejný pindy,“ odpověděla a hned zamířila do koupelny. Hospodský sice dokončil své dílo na její břicho, které si pečlivě otřela, ale stejně se chtěla co nejdřív umýt. Napustila si vanu, přidala spoustu pěny a sprchou dokončila, co většina chlapů pouze načala. Potom jen relaxovala v horké vodě. Za dveřmi slyšela, jak její manžel zvedl telefon. Byl to hodnej chlap a skvělá partie, ale milovat ho přestala asi dva měsíce po svatbě. Nikdy to nebyl ten pravý, ale nechtělo se jí začínat nový život. I když by přesně věděla s kým. Měla s ním utéct už před svatbou, ale radši si vybrala pohodlí.

Propláchla si obličej horkou vodou a radši vstala. Sáhla po ručníku a prsty u nohou vytáhla špunt z vany.

Když vyšla z koupelny, manžel stál uprostřed obýváku s telefonem u ucha.

„Nejspíš jeho kumpání,“ pomyslela si. Asi před rokem se přidal do nějakého chlapského klubu u nás ve vesnici a často spolu v noci odcházeli z domu. Asi alkoholové dýchánky ženatých mužů.

„Chápu, to mě mrzí,“ řekl do telefonu. Tvářil se u toho poměrně smutně. Paní Novotná si pomyslela, jestli se něco nestalo, ale šla si radši udělat rychlou večeři.

Po chvíli za ní přišel manžel.

„Alenko, mám plán! A musíš říct ano!“

„Já myslela, že tohle máme za sebou. Vždyť jsem ti řekla ano před pěti lety. A každou druhou noc potom.“ Poslední větu šibalsky zašeptala. Přišel k ní a zezadu ji objal.

„Pojďme se podívat na koně!“ vykřikl slavnostně.

„Na koně?“ zeptala se zmateně. Nejspíš myslel na farmu za vesnicí. Tam spolu jezdívali, když se poznali. Tam spolu poprvé spali.

„Ano! Jdu nastartovat auto.“

„Počkej, teď?! Vždyť je jedenáct večer a já ráno vstávám!“

„Vždyť já taky, to zvládneme! Obleč se a jedeme!“ řekl s nadšením a políbil jí zezadu na krk a na ucho.

„Že by na chlapečka přišla chuť?“ pomyslela si. Sice neměla náladu, ale vypadalo to, že se nenechá odbýt. Uměle vzdychla a přikývla. Zaběhla do ložnice a vzala si na sebe první oblečení co našla.

„Stejně mě ho hned sundá, tak proč se snažit,“ říkala si.

Manžel už čekal v garáži a když přicházela k autu, tak jí podával termohrnek s kávou.

„Abys mi neusnula,“ zazubil se.

Alena se napila a sedla si do auta. Manžel si jen venku povzdychnul a sedl si za volant. Ještě, než vyjeli z garáže, tak Alena ucítila, jak jí těžkou víčka.

Ležela na zemi a cítila na kůži žhavé sluneční paprsky. Ruku jí pevně stiskl muž, který ležel vedle ní.

„Přála bych si, aby padal sníh,“ zašeptala si pro sebe.

„Sníh?“ zeptal se Filip. Překulil se na bok a druhou rukou ji objal kolem pasu.

„Místo toho vedra. Jsem zpocená až na ohanbí.“

„Sluší ti to, i když jsi zpocená.“

„Obzvlášť, když jsem zpocená, že?“ řekla dráždivě.

Filip se začervenal a radši změnil téma zpátky.

„Takže sníh, jo?“

„No, dobře, nemusí hned sněžit, ale-.“

„Ne, ne. Dneska je krásnej den na sníh.“

Probudila ji tupá bolest v zádech. První, co si uvědomila bylo, že leží na zemi. Pokusila se vstát, ale ruka se jí zabořila do něčeho měkkého. Otevřela oči, a i přes tmu viděla, že je to bláto. Zmateně se rozhlédla kolem sebe. Všude bylo bláto a kousek od ní ležel někdo další.

„Manžel!“ pomyslela si.

Začala se k němu plazit, když v tom uslyšela burácející hlas.

„Vítejte na Očistné noci, bratři!“

„Ano! Ano! Ano! Ano!“ ozvalo se sborově.

Alena se zmateně podívala nahoru. Teď si její oči zvykly na tmu a zbledla zděšením. Ležela na rozblácené zemi v asi metr hluboké jámě. Nad ní stál v kruhu dav nahých mužů. Všichni měli na obličeji masky, které připomínaly sovu. Zdálo se, že jsou v nějaké budově. Snažila se vzpomenout, jak se sem dostala. Ale poslední, co si pamatovala bylo, jak nastupovala do auta s manželem.

Manžel!

Připlazila se k němu a pokusila se ho probudit. Když se však na něj podívala, leknutím ucukla. To nebyl její manžel. Byl to hospodský.

„Dnes večer je večer smutku, ale i znovuzrození!“ pokračoval ten nahý muž nahoře. Stál v popředí a zbytek nahých mužů ho tiše pozorovala.

Hospodský mezitím zakašlal a začal se probouzet. Podle jeho výrazu si prošel stejným zmatením a zděšením jako Alena.

„Co to kurva?“ řekl hospodský. To upoutalo pozornost hlavní sovy.

„Ach, už jste vzhůru. Byla by škoda, kdybyste prospali svůj velký večer.“

„Kde to jsme?!“ zakřičela na ně.

„Na bývalé farmě. Samozřejmě to tu-“

„Co chcete?!“ přerušila ho opět křikem.

„Nepřerušuj ho prosím, drahá.“

Při té větě jí projel tělem mráz. Ten hlas. V tom zpoza muže, který doposud mluvil vystoupil další. Sice měl na tváři masku, ale to tělo a ten hlas nemohla nepoznat.

„Co…?“ vydechla jen, když viděla, jak tam mezi nimi stál její nahý manžel. Hlavní sova pokračoval a ona neměla sílu ho přerušovat. Zmatení ji naprosto paralyzovalo.

„Jak jsem již říkal,“ pokračoval muž v popředí, „vítejte na Očistné noci. Bylo nás obeznámeno, že manželka jednoho z našich bratří sdílela lože s cizím mužem. Jistě všichni znáte našeho milého majitele hospody.“

Muži kolem se pousmáli a hospodskej si odplivl.

„To naše bratrstvo nemůže tolerovat, a tak se hříšníci musí očistit.“

„Očistit? Co?“ koktala Alena. Zmateně se rozhlížela okolo. Byl to snad nějaký žert?

„Právě se nacházíme na staré farmě jednoho z naších bratří. Nemusíte se snažit uniknout, postarali jsme se o to, aby byly všechny východy uzavřené. Nikdo neopustí toto místo, dokud nebudete očištěni.“

„Dobře, a co po nás kurva chcete?“ zaburácel hospodský. Už se postavil a popošel kousek k davu mužů. Ti zvedli ruce a ukázali v nich dlouhé nože.

„Je to snadné. Jediné, co dokáže očistit tak neskonale hříšnou mysl, jako máte vy dva, je smrt.“

Po jeho posledním slově se prostorem rozprostřelo mrazivé ticho. Otočil se na Alenina manžela a ten mu podal dlouhou mačetu. Prohlédl si ji a pak ji hodil do jámy mezi dva hříšníky. Alena si najednou uvědomila, že v té díře mezi davem mužů vypadají skoro… Skoro jako v aréně.

„Jeden z vás teď zbaví života toho druhého. Je mi jedno kdo koho. Přeživší bude očištěn od svých hříchu tím, že vezme život jeho smilnému partnerovi. A ten bude očištěn vydáním svého života. Tak či onak, oba budete zproštěni svého hříchu.“

Zase padlo ticho. Všichni sledovali mačetu ležící na zemi. Jako by měla rozhodnout jejich další kroky za ně. Alena se zděšeně podívala na svého manžela.

„Prosím...,“ vydechla.

On se podíval na svého vůdce a ten jemně zakroutil hlavou. Její oči těkaly mezi těmi dvěma muži. Cítila, jak ji opouští síla, až padla na kolena.

„Ty hajzle,“ řekla potichu.

Koutkem oka uviděla pohyb. Hospodský vykročil směrem k mačetě. Sebral ji svýma velkýma rukama a párkrát s ní máchnul ve vzduchu.

„Škoda, šukalas moc dobře,“ řekl hrubým hlasem a odplivl si směrem k vůdci toho davu mužů, který teď očekáváním ani nedutal.

Alena zůstala na kolenou, pohled zaražený do země. Její milenec dokráčel blátem až k ní a napřáhl se.

„Kam mě to vedeš?“

„Tebe neučili, co to znamená překvapení?“ odvětil jí Filip.

„Je rozdíl mezi překvapením a únosem,“ popíchla ho.

Šli už lesem asi dvacet minut. Alena to tam nepoznávala, ale nemohli být daleko od vesnice.

„Víš, že budu muset být brzy doma,“ řekla provinile.

Filip na to neodpověděl. Až po chvíli zastavil.

„Zavři oči.“

„Jestli mě chceš opravdu unést, určitě existuje jednodušší způsob, jak…“

„Prostě je zavři,“ řekl a zasmál se.

Učinila tak a slyšela, jak se někde blízko zapnul větrák. Pak ucítila, jak ji vzal za ruku a objal kolem ramen.

„Můžeš.“

Otevřela oči. Prvně nic neviděla, ale pak si všimla, jak se mezi větvemi stromů snáší malé vločky sněhu. A pak další a další. Otočila se k Filipovi a podívala se na něj se zmateným nadšením.

„Nechtěla jsi sníh?“

„Ale jak?“

„Vždyť víš, že když jde o tebe, zázraky jsou to nejmenší,“ řekl se značnou pýchou.

Alena se ještě rozhlédla. Teď už kolem nich padaly malé vločky sněhu. Vyplázla jazyk, aby jednu z nich chytla, ale Filip ji zastavil.

„To bych možná radši nedělal. Není to úplně pravej sníh.“

Alena zůstala stát s vyplazeným jazykem. Přitáhla si ho k tělu a on jí pohladil po vlasech.

„Radši ho schovej, nebo ti ho ukousnu,“ řekl jí.

Ona se pousmála a přiblížila se k jeho obličeji. Schovala jazyk zpátky do pusy a jemně ho kousla do rtů.

„Abych já neukousla tebe,“

„Moje bojovnice,“

„Tvoje,“ vydechla, než se začali líbat.

Na poslední chvíli uhnula hlavou. Mačeta jí prolétla těsně kolem krku a zabořila se do bláta. Zůstala zase jako omráčená. Nechtěla se bránit, tak proč? Když jí prolétla hlavou vzpomínka, tak se její tělo začalo hýbat samo. Zvedla hlavu a uviděla, jak hospodský vytáhl mačetu z bláta. Než se stihl rozmáchnout, tak se mu vrhla na kolena. Náhlý náraz s ním zakolébal, až mu podjely na blátě nohy a upadl na záda. Mačeta přitom padla na stranu. Z davu nahých mužů se ozvalo překvapené zašumění. Alena mu vyšplhala na klín a oběma rukama ho udeřila do hrudi.

„Víš, už spolu nemůžeme být.“

Udeřila ho znovu.

„On má dobrou práci a auto.“

Potom ho udeřila do obličeje.

„S ním se budu mít líp.“

„Promiň, promiň, promiň,“ říkala si v duchu a pokaždé přitom udeřila.

Hospodský se náhle vzpamatoval a jeho ruka vyrazila k jejímu krku. Stiskla a mačkala. Cítila, jak se nemůže nadechnout. Hlavou jí proběhla vzpomínka na dříve téže noci. Stejně jako teď mu seděla na klíně, jen mu klouzala po údu. Stejně jako teď ji držel pod krkem, jen ji to předtím vzrušovalo. Cítila, jak ji opouští vědomí a hospodský ji druhou rukou praštil do obličeje. Všechno zčernalo. Přitáhl si ji blíž k sobě. Zabořila ruce do bláta a pokoušela se odtrhnout. V tom ucítila v blátě něco tvrdého. Pevně to sevřela do dlaně. Vší silou zabrala, až se mu vytrhla. Narovnala se a zdvihla nad hlavu mačetu. On jí zase chňapl po krku, ale v moment, kdy ji začal škrtit, mu veškerou silou zabořila mačetu do hrudi. Objetí kolem jejího hrdla pomalu chablo, až se jeho ruka svezla k zemi. Z hrudi mu tekla tmavá tekutina a z úst kašlal pěnu. Chvíli se pod ní klepal, až nakonec ustal.

„Blahopřeji!“ ozval se hlas nad ní.

Dav mužů uznale pokyvoval. Alena vstala od nyní mrtvého těla hospodského. Zakrvácenou rukou mu vytrhla z hrudi mačetu. Rozhlédla se a zůstala poraženě stát. Vůdce sov pokynul k jejímu manželi a ten seběhnul do jámy a přišel k ní.

„Doufal jsem, zlato,“ řekl jí. Natáhnul k ní ruku a usmál se.

„Teď můžeme jít domů bez hříchu.“

Podívala se na něj.

Alena došla k pultu a položila na něj zboží. Zpoza rohu se objevil pokladní. Chvíli na sebe jen zaraženě koukali, ale on potom začal potichu skenovat její nákup.

„Ahoj,“ řekla nervózně.

„Ahoj,“ odpověděl Filip.

„Vypadáš dobře,“ řekla mu.

„Děkuju,“ řekl a pak potichu dodal, „Ty vypadáš skvěle.“

Zaplatila kartou a vzala si od něj tašku s věcmi. Už chtěla odejít, ale zastavila se.

„Proč ses mi neozval?“

Chvíli přemýšlel.

„Ne že bych nechtěl. Ale jsi teď vdaná žena, tak...“

„Ale ozvat ses mohl.“

„Ty to nechápeš. Protože to bolí.“

Při tom jí píchlo u srdce. Také jí to bolelo. Ale její manžel byl pro ni lepší partie. Chtěla mu něco říct, ale v tom za ní cinknuly dveře.

„Nepotřebuješ s něčím pomoct, miláčku?“

Otočila se na svého manžela a podala mu tašku.

„Děkuji,“ řekla Filipovi a podívala se mu naposledy do očí.

On přikývnul a potom ještě zvednul hlavu a řekl:

„Víte... Dneska je krásnej den na sníh.“

V té větě slyšela všechno. ‚Miluji tě.‘ ‚Chybíš mi.‘ Bylo tam vše, však přesto nevyřčeno.

Otočila se k odchodu a snažila se, aby jí do očí nevyhrkly slzy. Manžel se jen zmateně podíval na pokladního a doprovodil ji k autu.

Podívala se na jeho nataženou ruku. Potom zaklonila hlavu a zavřela oči. Cítila na těle jemný vánek nočního vzduchu. Cítila, jak na ní zasychá lepivá krev hospodského. A cítila pohled davu nahých mužů.

„Dneska je krásnej den na sníh,“ vydechla.

Udělala krok k manželovi a zarazila mu mačetu do břicha. Jeho tvář se zkroutila zmatením a bolestí. Po ruce jí začala z mačety téct jeho krev. Pustila ji a on padl na kolena. Chvíli sténal, ale potom padl na bok. Pohlédla nahoru. V kruhu tam stál dav zmatených nahých mužů v sovích maskách. A pod nimi ona, domlácená a zalepená od krve.

Jeden z mužů udělal krok vpřed, ale jejich vůdce zvedl ruku a zastavil ho.

„Ne! Do toho nám nic není. Co se děje v manželství je pouze jejich starost.“

Potom zamával rukou a muži se začali rozcházet. Slyšela, jak cvakali zámky a jak otevřely brány. Pak tam zůstala stát jen ona a vůdce. Sundal si masku a ona poznala, že to je zdejší farář. Ten, co je oddával. Pousmál se na ni.

„Dokud vás smrt, nerozdělí, ne? Opatruj se Aleno,“ řekl a také odešel.

Z části ho chtěla dohnat a rozčtvrtit, ale její další část zůstala jen apaticky stát na místě.

Až když všechny zvuky kolem utichly a zůstala na farmě sama tak vylezla z díry. Vyšla ven na čerstvý vzduch. Mačetu si vzala s sebou. Zabalila ji do šátku, který našla na farmě. Mířila k autu, ale pořád nevěděla, co udělá potom. Věděla jen, že musí jít dál.

fin