Detektiv

Detektiv (WIP)

Noc byla tmavá, že nebylo skoro vidět na krok, jen skrze stromy prokukovaly lehké záblesky světla z města. Lesem se neslo ticho, téměř jako v kostele. Honza se nemohl zbavit pocitu, že kdyby zakašlal, někdo by se po něm otočil a udělal ‚pšššt‘. Ale měl ten klid rád. Pomáhal mu utřídit si myšlenky, než přijde domů k ženě a dítěti, které zrovna dospělo do věku, kdy se buď směje, nebo brečí. Někdy oboje zároveň. Proto vyhledával každou možnou chvíli ticha a chodil záměrně delší cestou přes les.

Jen klid.

Občasné křupnutí větviček.

A když se zvedl vítr, tak koruny stromů zašuměly jako dav diváků na stadionu.

Před ním se cesta stáčela a za rohem už viděl louku dolů a první světla domů, a tak se ještě naposledy zastavil a nadechl. Z plných plic. Aby do sebe dostal všechen ten čerstvý vzduch, ticho a rovnováhu. Nadechoval se tak dlouho, až měl pocit, že mu prasknou žebra. Uchechtl se pro sebe.

„Ty seš pako, Honziku,“ zamumlal si do noci.

A zrovna když mu hlavou proskočila myšlenka, co bude dnes číst dceři za pohádku, ucítil palčivou bolest v zátylku. Sesunul se na kolena a nahmatal si na krku něco teplého. Podíval se na ruku, ale ve tmě nic neviděl. Hlava se mu motala a když se otočil, vyděsil se. Z jeho úst vyšel jen krátký rychlý výdech. Víc už nestihl. To poslední, co slyšel, než se jeho oči zavřely bylo:

„Promiň, ale musí to být.“

1.

Sprcha šuměla a celou koupelnu halila hustá pára. Lucie stála s hlavou zakloněnou a nechala po sobě stékat horkou vodu. Teprve před chvílí odešla její mužská návštěva a po celé noci musela očistit svoje zalepené tělo. Možná ho měla poprosit, aby zůstal déle, ostatně – chuť by ještě měla. Vzala do ruky sprchovou hlavici a začala si horkým proudem vody přejíždět po těle. Než však doputovala ke kýženému místu, zaslechla z kuchyně telefon.

„Doprdele,“ vydechla pro sebe a vypnula sprchu. Vyběhla z koupelny a zamířila k telefonu, přitom za sebou zanechávala mokré stopy. V kuchyni jí lehce uklouzla noha, a tak při zvednutí telefonu ještě stihla zaklít.

„Do hajzl – Tedy, detektiv Lancelová.“

„Lucko, tady Dominik. Okamžitě přijeď.“

„Jasně, za půl hodinky jsem na stanici,“ řekla a jednou rukou si sušila vlasy papírovými utěrkami.

„Tam ani nejezdi, přijeď rovnou na místo činu. Pošlu ti adresu.“

Lucie se narovnala a odložila utěrky. Pokud by šlo o obyčejnou vraždu, většinou by technici všechno natočili, nafotili a ona by to zkoukla jen v kanceláři. Aby musela jet přímo na místo činu…

„Víš, že to není moje specialita.“

„Stejně přijeď. A možná radši nic nejez.“

Kola staré škodovky se s každým metrem víc a víc zanořovala do bláta. Cesta k lesu byla rozježděná od policejních aut, která už stála rozestavěná kolem prvních stromů jako diváci v amfiteátru. K nim vedlo krátké stoupání a Lucie se ho radši ani nepokoušela vyjet. Otočením klíčku ukončila trápení motoru a vystoupila do chladné noci. Boty se jí zabořily do bláta a skrz tenkou látku jí do noh zastudila voda. V noci muselo pršet.

Po vyježděných kolejích k ní z lesa běžel vysoký hubený muž. Dlouhý kabát mu při každém kroku pleskal o nohy a sem tam vrávoral na kluzké zemi.

„Lucko! To je dobře, že jsi tady. Koroner už by nejradši zabalil mrtvolu a šel spát.“

Než k ní doběhl, ještě mu naposledy podklouzly nohy, a jen hbitým máváním rukou to ustál.

„Koukám, že jsem udělala dobře, že jsem si nebrala lodičky,“ rýpla si, když viděla jeho polobotky.

„Co tady vůbec dělám? Vždyť víš, že jsem jen konzultant.“

Při tom slově se Dominik pousmál.

„Tak tímto momentem jsi povýšila. Hele, přišlo to přímo od šéfa. Chce tě v terénu.“

„A když nechci?“

Na to jí neodpověděl. Věděl, proč je Lucka schovaná v kanceláři, ale taky věděl, že je jí tam škoda.

„Nedal ti na výběr, co?“ řekla nakonec a promnula si oči.

„Nahlásili nám mrtvolu v lese. Vem tam Lucku, stejnak už je načase, aby vypadla ven,“ napodobil Dominik hlas kapitána.

„Ale to jsem ještě nevěděl, jak je to špatný. Jestli nechceš…“

„Ale co už. Když to nebude dneska, bude to zítra. Jediná jiná cesta by byla výpověď. A taky mi už mrznou prsty. Tyhle lehký botasky byla taky špatná volba. Tak mě veď.“

Boty jí nasály tolik vody, že vážily snad o několik kilo víc. Šla opatrně za kolegou do kopce a v hlavě se jí přemítaly obrazy toho, co nejspíš v lese najde. Oběšence? Možná někoho zakouslého liškou, to už jednou zažila. Pak jí rychle před očima problesklo mrtvé tělo přikryté černou plachtou. Kapitán ji držel v rukou. Ona se s ním prala a snažila se mu vytrhnout. Zpod plachty vypadla ruka. Byl na ní vytetovaný motýl.

„Lucko, jdeš?“ zavolal Dominik.

Protřepala hlavou. Musí si udržet čistou hlavu, a tak se zhluboka nadechla. Studený čerstvý vzduch ji osvěžil myšlenky a na odpověď jen přikývla.

V lese se to hemžilo policisty. Jeden seděl na bobku s nepřítomným pohledem hned u vstupu, vedle sebe čerstvě nazvracenou hromádku. Pár metrů před nimi se skrze stromy blýskaly blesky od foťáků jako na premiéře nového bijáku. Jen místo vyčpělé celebrity tam ležela čerstvá mrtvola. Staré borovice se rozestoupily a nechaly prostor pro kulatý palouk, který teď osvětlovaly lampy, které tu postavili policisté. Lucie prvně nemohla najít tělo, ale když se pořádně rozhlédla, tak musela na chvíli zavřít oči. Bylo všude. Nádech. Výdech. Pořádně se rozhlédla. Na stromech kolem dokola visely části těla – tam noha, tam střeva. Hlava byla posazená na pařezu přímo naproti vstupu na palouk. A přímo uprostřed celé scény ležely dvě ruce, zrcadlově proti sobě.

Lucie se otočila a přitiskla si ruku na ústa. Cítila, jak se jí klepou ruce. Už viděla i horší scény, ale už to byla nějaká chvíle. Ještě třikrát se nadechla, tak jak to říkal táta, když ji vzal na horor do kina. Třikrát se nadechnout. Nechat strach prostoupit tělem a po třetím výdechu ho dostat z těla ven.

„A co když se budu bát i potom?“

„Nebudeš, protože strach si víc, než tři sekundy nezaslouží.“

Vydechla. Otočila se zpět k částem těla, ruce už klidné.

„Tak co mi můžeš říct?“ řekla směrem k Dominikovi, zatímco si konečně pořádně prohlížela celý prostor.

„Moc toho nevíme. Našel ho tu mladý pár na procházce lesem. Vyslechli jsme je, jsou čistí,“ dodal, když viděl, jak se Lucka nadechuje. Pak pokračoval.

„Jinak jsme tu nic nenašli, až na… No na ty části těla.“

„Ježíši Kriste,“ ulevila si Lucka a promnula si oči.

„To je ona?“ ozvalo se před ní.

Přicházel k nim starší pán s bílou bradkou.

„Ano,“ odpověděl Dominik. „Lucko, doktor Vevera. Doktore, detektiv Lancelová.“

„Dala jste si načas,“ řekl doktor a lehce jí stiskl ruku na pozdrav.

„Omlouvám se, nečekala jsem výjezd.“

„Policista vždy očekává výjezd,“ pokáral ji. Hlas měl hluboký, ale uklidňující. Takový, co nejspíš přichází věkem, pomyslela si Lucka.

„Nejezdím na místa činu. Teda nejezdila jsem. Ale kapitán mě chce zpátky v terénu.“

„Tak gratuluji, vybrala jste si přímo perfektní večer k návratu,“ řekl a rozpřáhl u toho ruce jako televizní moderátor. Jako by kolem sebe neměl části těla, ale pódium s oponou.

„Na co jste přišel, doktore?“

„Muž, kolem třicítky. Čas smrti bych tipoval tak před třemi hodinami. Jak jste si určitě všimla, jeho tělo bylo rozčtvrceno na čtrnáct částí. Rány jsou rychlé, ale nedbalé. Ať to vrah udělal čímkoliv, nemělo to zrovna nabroušené ostří. Vaši kolegové našli pár metrů odsud velkou kaluž krve – tam nejspíš zemřel.“

„Takže třicátník, zabit a rozřezán tady,“ opakovala si pro sebe Lucka. „A pak vrah vystavil svoji práci na tomhle palouku? Proč?“

„To je snad vaše práce, ne? Já vám tady víc neřeknu, počkejte si na zprávu,“ řekl ji koroner. Lucka se od něj otočila zpět k Dominikovi.

„Našli jsme tady něco? Je tu všude bahno, nějaký stopy?“

„Nic tu není. Trochu pršelo asi dvě hodiny zpátky, k vraždě nejspíš došlo předtím.“

Lucka se podívala na mobil, který ukazoval čtyři ráno.

„Takže podle toho, co říká koroner a podle toho, že tu nejsou stopy došlo k vraždě mezi jednou a druhou ráno. Řekni prosím tě policistům, ať se poptají v prvních domech za lesem, jestli neviděli něco divného. Vrah musel být celý od krve, toho by si někdo všimnul.“

„Jasně!“ řekl Dominik a odešel.

Šum na palouku pomalu ustával. Lucka se podívala na části těl. Hlava, srdce, levá stehno, pravé stehno, trup, střeva, levý kotník, pravý kotník, plíce, játra, a dva kusy vnitřností, které nepoznávala. A uprostřed toho dvě ruce. Vše rozvěšené v přesné vzdálenosti v kruhu. Pomalu přecházela kolem, a celé to pozorovala. Dvanáct částí v kruhu, dvě ruce uprostřed. Skoro jako…

„No kurva drát,“ vydechla nakonec. „Vždyť to vypadá jako hodiny…“

2.

Na stanici bylo toho rána rušno. Lucka si tedy oddechla, když vešla na záchod a tam nikdo nebyl. Pustila vodu z kohoutku, opřela se o umyvadlo a podívala se na sebe do zrcadla – její dlouhé kaštanové vlasy měla úplně zkroucené vlhkem z lesa. Nabrala si vodu do dlaní, opláchla si obličej a znovu se na sebe podívala. Před očima jí běžely okamžiky z dnešního večera jako snímky na starém projektoru. Zavřela oči. Pak se jí tam objevily jiné snímky. Starší. A na nich byla se svým bratrem. Byli tenkrát na výletě v Krkonoších. Procházeli se zasněženým lesem, když jim v tom přes cestu přeběhl jelen a její bratr se tak lekl až doslova povyskočil. Scéna se ale potom jako v mlze proměnila a zůstala tam stát Lucka sama. Jen v černém. Otevřela oči a všimla si, jak se jí v zrcadle třese ret a když si opět nabrala vodu do dlaní, tak si uvědomila, že ty se jí třesou taky. Promnula si oči, jako by tím měla ty vzpomínky setřít, ale místo toho se jí vybavil hlava jejího bratra. Seděla useknutá na tom pařezu, místo dnešní oběti. A zdálo se jí, že se usmíval. Její dech se začal zrychlovat. Pevně se chytla umyvadla. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Nádech. Výdech. Nepomohlo to. Srdce jí bušilo. A do reality jí vrátilo až zabušení na dveře.

„Lucko, jsi tam? Začíná porada!“

„Mmhm, už jdu,“ odpověděla přes dveře. Párkrát stiskla pěsti, aby si uklidnila ruce a vyrazila do zasedačky.

Na bílé tabuli visely fotky mrtvoly. Nebo jejích částí. Kapitán před nimi přecházel ze strany na stranu a při mluvení neustále kroutil svojí velkou kulatou hlavou. Občas si prohrábnul svoje řídnoucí vlasy, kterými si pořád snažil dokázat, že je ještě mladý. V místnosti seděli ještě tři další vyšetřovatelé. Dominik, pořád v černém kabátě seděl vzadu což Lucka ocenila, protože jinak přes něj není vidět. Ján seděl nejblíž se svými tlustými brýlemi a dlouhým plnovousem, který si neustále projížděl prsty. Štefan seděl s nohami nataženými před sebou a dával tím najevo, že ještě pořád trochu spí.

Lucka byla nervózní. Dřív si jako vyšetřovatelka věřila, ale už tři roky byla jen za stolem v kanceláři jako konzultant. Nechtěla udělat chybu. Nesměla udělat chybu.

„Zkrátka se na místě činu nenašlo nic zvláštního. Nemáme nic,“ dopověděl kapitán. Pak si se zafuněním sednul a srovnal si kravatu na velkém břiše.

„Čo tí dvaja, čo ho našli?“ zeptal se Ján.

„Před chvílí odešli,“ ozval se zezadu Dominik. „Vyslechnul jsem je, a jsou v klidu. Všechno sedí. Vyšli si do lesa na tajnou muchlovačku a v tom našli zavražděného. Lidé ve vesnici je viděli a čas sedí.“

„A co identita? Neozval se někdo? To ho nikdo nepostrádá?“ zeptala se Lucka.

„Zatím nic, ale je teprve šest ráno. Uvidíme, jestli se dnes někdo neozve,“ odpověděl kapitán.

Lucka zavřela oči a přemýšlela. Jedním uchem poslouchala, jak se ostatní baví o vražedné zbrani, rejstříku hledaných a včerejší večeři. V hlavě si to všechno skládala k sobě. A rozhodla se konečně nadhodit to, co našla.

„A co ty hodiny?“

Zatím tu teorii řekla jen Dominikovi a teď slyšela, jak vzadu lusknul prsty. Jako by jí tím říkal ‚Bingo, konečně ses ozvala!‘

„Hodiny?“ zeptal se kapitán a zvednul oči. Ačkoliv vždy vypadal nezaujatě, Lucka věděla, že mu na každém vyšetřování záleží víc než komukoliv jinému. Flegmatik, jak se patří.

Vstala a když došla k tabuli, začala skládat fotky částí těla tak, jak je našli v lese. Dvanáct částí do kruhu. Ruce připnula magnetem uprostřed. Pak odstoupila a ukázala na tabuli.

„Nepřipomíná vám to hodiny? Přesněji šest hodin?“

Dominik se vzadu usmíval. Ján a Štefan zaskočeně koukali, až Ján vyfouknul hluboký pískot.

„No do pekla. Ale to potom vyzerá jako…“

„Jako plánovaná vražda. Velice pečlivě plánovaná,“ dopověděla Lucka.

„Jak jsi řekl, Gustave,“ a otočila se na kapitána, „na místě nebyla jediná stopa. Není to divný? Žádný otisk boty. Žádná kapka krve navíc.“

Otočila se na tabuli. Při pohledu na fotky musela zatnout pěsti, ale jinak už se vzpamatovala. Motor byl opět zažehnut.

„Tohle není obyčejnej vrah. Tohle je profík. A ten nám nechal vzkaz. Šest hodin.“

Chvíli bylo ticho. Dominik si hodil nohu přes nohu. Podíval se Lucce do očí a povzbudivě mrknul.

„Co to znamená – šest hodin? Vražda se stala – kolem jedné ráno, ne?“ zeptal se Štefan. Mezi mluvením žvýkal žvýkačku, takže si každých pár slov dával pauzu.

„Nebo to může být čas další vraždy,“ řekl rychle kapitán a vstal.

„Dobrá práce, Luci, případ je tvůj. Vezmi si kohokoliv budeš potřebovat. Čas běží! Všichni zatím rozchod. Luci ty tu počkej!“

Ján se Štefanem se zvedli a odešli. Dominik zvednul palec směrem k Lucce a pak taky odkráčel. Gustav se zpola posadil na roh stolu. Lucka se posadila a hodila nohy na židli vedle sebe.

„Jak se cítíš, Luci? Dobrý?“

„Co myslíš? V jednu chvíli se sprchuju a v tu další jsem zase v terénu,“ odpověděla nakysle. Až když to řekla nahlas si uvědomila, že má na sobě pořád tričko na spaní, přes které jen rychle hodila mikinu.

„Promiň. Měl jsem tě na to připravit. Ale sama víš, že je tě v kanclu škoda. Takže ještě jednou. Jak to zvládáš?“

Zaklonila hlavu a vydechla.

„Dobrý,“ zalhala.

„Víš, že jsem to nemyslel nijak špatně. Nechtěl jsem tě zaskočit. Jen jsem si říkal, že bude lepší, když to přijde najednou. Jako strhnout náplast. Kdybych ale věděl, že to bude takovejhle případ, sakra.“

„Řekla jsem dobrý, Gustave. Fakt.“

Sesedl ze stolu a došel k ní, tak aby ji viděl do očí.

„Jste pro mě s Marťou jako vlastní. Vždyť to víš. Zkus to zvládnout. Prosím.“

Lucka se na něj jen náhle podívala. Jako by jí prolétl tělem blesk. Jako by jedním slovem něco spustil. Položil jí ruku na rameno a pak tiše odešel ze zasedačky.

Kávovar v kuchyňce byl starý a špinavý, ale přesto z něj byla nejlepší káva. Lucka objala hrnek prsty a nasála vůni, což jí hned uklidnilo hlavu. Napila se a rychlým krokem vyrazila z kuchyňky, ale přesně v tu chvíli se ve dveřích objevil muž a Lucce čerstvá voňavá káva přistála na mikině.

„Ježíši promiň!“ vykřikl.

Lucka jen stála a v rozpřažených rukou držela teď už prázdný hrnek. Oči měla zavřené a snažila se neklít.

„V pohodě, v pohodě,“ řekla s výdechem. Cítila, jak ji horká káva začíná pálit přes mikinu do břicha, a tak rychle odložila hrnek a sundala ji.

„Vážně se omlouvá…- Lucko?“

Mikinu pověsila na židli a podívala se na muže. Na chvíli zamrzla.

„Žišmarjá Oli!“ řekla zaskočeně.

„Luci! Panebože, dlouho jsme se neviděli!“

„Jo, už to budou tři roky,“ řekla a pak se zarazila. Cítila, jak po té větě vzrostlo v místnosti napětí.

„To už je to tak dlouho?“ přetnul ho nakonec Oli. „Od té doby jsi docela změnila styl.“

Ukázal na její tričko, na kterém měla obrázek čaroděje s dlouhou holí.

„Ááááá,“ zpanikařila.

„Ale vypadá na tobě roztomile,“ usmíval se.

„To je pyžamo! To není… Já takhle… To je pyžamo!“ vykoktala ze sebe, ale pak se taky začala smát.

„Co ty tady?“ zeptala se nakonec.

„Ále, chtěl jsem se podívat, jak to vypadá tady ve třetím patře. Slyšel jsem o tom velkým případu. Nezávidím tomu, kdo to bude vyšetřovat.“ Usmál se a potom dodal. „Ne, jen jsem přinesl papíry.“

Oli byl jeden z policistů a kdysi býval jedním z Lucčiných blízkých přátel. Byl to jeden z těch mužů, kteří vždycky věděli, jak zvednout náladu. A na které byl spoleh. Lucce byl vždycky sympatický i když dlouhovlasý blonďák nebyl její typ.

„Jo, to mi povídej, Oli. Ten případ vedu já,“ zašeptala mu.

„No to je super!“ řekl s jiskrou v oku, „konečně zpátky v sedle!“

„Jo, konečně,“ odpověděla tiše.

„No nic, já půjdu zpátky mezi svý. Moc rád jsem tě viděl Luci! A hodně štěstí!“

Lucka jen přikývla a Oli se otočil a odešel.

‚Asi osud, že ho potkám zrovna dneska,‘ pomyslela si.

Nalila si další kávu a vzala si mikinu do náruče, aby jí zakryla svého čaroděje.

Kola staré škodovky tiše drncala po dlažebních kostkách, až jí z toho ruce křečovitě svíraly volant. Bylo už něco po sedmé ráno. To znamenalo, že další vražda mohla být za jedenáct hodin a oni neměli nic. Svůj byt měla po cestě do márnice, a tak rychle vyběhla nahoru a převlékla si tričko za černou košili. Podívala se na hromadu neumytého nádobí ve dřezu, které tam leželo jako mohyla předchozího zklamání.

Čas běží.

Další výmluva.

Seběhla zpátky do auta a napotřetí nastartovala. Auto se jí rozvrnělo pod rukama. Chvíli zůstala sedět. Byla nervózní. V takovém stavu člověk dělá chyby. Zavřela oči. Co jí to tenkrát říkal táta?

Den potom, co zemřela máma?

„Ve svém životě uděláš spoustu chyb. Jen ve dvou věcech nikdy nesmíš. V rodině. A ve vyšetřování.“

A ona ji přesto udělala. Jednou.

Sevřela volant pevněji. A z plných plic zařvala, až výkřik zaplnil celé auto. Její malá bublina stojící na parkovišti před starou bytovkou. A na konci toho výkřiku našla klid. V hlavě si před oči postavila fotku oběti. Byl to muž. Nevinný muž. Možná měl ženu. A někdo ho zabil. A její vyšilování možná právě pomáhá vrahovi utéct.

„Ne,“ vydechla.

Ruce se jí uklidnily. V hlavě zavřela dveře do minulosti. Musela se soustředit na přítomnost. A zjistit, kdo to udělal.

Sešlápla pedál a auto se s cuknutím pohnulo směrem k márnici.

Nemocnice byla zpola zahalena ranní mlhou. Až když auto se zavrzáním zastavilo, tak se v ní objevil Štefan, který čekal před branou. Zamával na Lucii a přispěchal ke dveřím a otevřel jí dveře. Byl v týmu nejmladší, pracoval tam asi rok, ale evidentně slušné vychování ještě nevymřelo. I když si kvůli tomu teď připadala o dvacet let starší.

Venku byla pořád zima a mlha jí okamžitě přilepila košili na tělo. Proto radši rychle poděkovala a beze slova vyrazila přímo k márnici. Štefan šel hned za ní.

„Nechcete půjčit bundu?“ ptal se jí.

„Mě zima nevadí. A nevykej mi, prokrista pána.“

„Promiňte,“ odpověděl a Lucka si jenom povzdychla.

Byl to šikovnej kluk, ale ještě toho potřeboval hodně zažít, než z něj bude špičkovej vyšetřovatel. Už takových pár viděla. U nich nebyla otázka, jestli budou dobří, jen kdy. Ten přirozenej talent, který jen potřebuje obrousit. Lucka si ho vzala s sebou ze dvou důvodů. Zaprvé ať se něco přiučí. Čekání na stanici, nebo hledání možných viníků bez špetky indícií ho naučí velký kulový – o to se stará Ján s Dominikem. A za druhé doufala, že jako mladý detektiv jí pomůže, když na něco zapomene. Protože přeci jen seděla v kanclu už dlouho.

„A tohle je třetí důvod,“ pomyslela si pro sebe, když jí podržel otevřené dveře do márnice.

Tam je hned pozdravil doktor Vevera.

„Dobré ráno! Lucie, že ano?“

„Detektiv Lancelová. Tohle je detektiv Krobil.“

„Jojojo, teď jste na mém pracovišti, takže jste Lucie. Já jsem Václav,“ řekl s přidrzlým úsměvem a plácl ji po rameni, zatímco naznačoval, ať jdou za ním.

„Omlouvám se za to ráno, to víte, v mém věku tyhle noční výlety nejsou nic pro mě, ale kolega, co dělá noční má zrovna dovolenou.“

„To nic, doktore…“

„Václave,“ přerušil ji.

„Václave,“ vytlačila ze sebe, než pokračovala, „taky jsem nebyla v nejlepší náladě.“

„Slyšel jsem, slyšel jsem. Z ničeho nic tě vrátili do služby, že ano? No, co tak koukáš, zprávy se šíří rychle. Sice tady pracuju teprve něco přes rok, ale s policií se stýkám celý život. Měla bys vědět, že když se vyšetřovatelé nudí, tak drbou. Mají to v povaze. Zjišťovat informace.“

To poslední, co chtěla bylo, aby si o ní začali všichni donášet, ale se zašklebením to přešla. Mezitím dorazili do velké bílé místnosti, kde uprostřed na stole leželo dvanáct kusů těla.

Štefan se na místě zastavil.

„Dobrý?“ šeptla mu bokem.

„Jo, jo. Jen si na tohle snad nikdy nezvyknu,“ odpověděl a přikročil ke stolu.

„Ale zvykneš,“ odpověděl mu doktor a zeptal se na jméno.

„Štefane, co tu vidíš? Tělo? Mrtvolu? Ne, tohle je člověk. Mrtvý, zavražděný, ale člověk. Jako ty, já, nebo tady Lucie. Ze začátku mi z toho bylo zle. Při první pitvě jsem padnul na zem jak pytel brambor. Ale po čase mi došlo, že ti, co tu většinou leží potřebují pomoc. Že tu leží lidé, kteří hledají odpověď na to, co se jim stalo. My pořád jen řešíme zbytečnosti. Co máme na sobě, kdo kolik vydělává, tykání, vykání, ale přesto jsme všichni stejní jako ti, co tu leží. Maso a kosti pospojované křehkými spoji, které je tak snadné přerušit. Co říkáš?“

Štefan se trochu uvolnil a přikývnul.

„Máte pravdu…- Máš pravdu, Václave? Nepletu se?“

„Přesně tak, Štefane!“ usmál se doktor. „Tak se podíváme, co se tady našemu neznámému stalo, co říkáš?“

Lucie se jen pousmála. Nakonec to není tak nerudnej dědek, jak si myslela.

Po půlhodinové přednášce a zkoumání každého kousku těla seděli všichni tři u doktorova stolu. Lucie si ještě pro jistotu pročítala zprávu.

„Nic,“ opakovala si pro sebe.

„Je mi to líto, Lucko. Až na to, že byl rozřezán nějakým tupým nástrojem na něm nezůstaly žádné stopy.“

Práskla zprávou o stůl a rychle se postavila. Ukazováčkem si přejížděla po rtech, zatímco přemýšlela.

„Takže vrah nenechal žádné stopy na místě činu. Žádné stopy když rozmísťoval části těla v lese. A žádné stopy ani na těle. Povězte mi, doktore. Co nám to o něm říká?“

Václavův výraz zvážněl a ani ji neopravil vykání.

„Že je dobrý. Velice dobrý. Skoro se mi až nechce věřit, že je to jeho první vražda.“

„Myslíte, že už někdy vraždil?“ zeptal se horlivě Štefan.

„Já jsem jen doktor – nemyslím, dedukuju. Je možné, že se obyčejný civilista rozhodl někoho zabít a čistě náhodou to provedl perfektně. Také je možné, že to dlouho plánoval.“

„Ale v tom případě by musel mít silný motiv,“ kontrovala mu Lucie, „a perfektní vražda na první pokus? Sám víte, že to se nestává. Člověk je těžší než si většina lidí představuje. Většinu vrahů překvapí síla, s jakou se oběť brání. Ne, první vražda jde málokdy podle plánu. Natož takhle brutální. Buď máte pravdu, a tohle nebyla jeho první oběť, nebo už se s něčím podobným někdy setkal.“

Hlavou jí v tu chvíli probleskl nápad, ale než ho stačila říct tak jí zazvonil telefon. Rychle ho přiložila k uchu a tam jí Dominik sdělil jednu prostou větu. Rychle vyrazila ke dveřím a mávla na Štefana.

„Jedeme na stanici, náš neznámý právě dostal jméno.“

3.

Máloco dokázalo Lucku uklidnit, jako pohled na Kláru Bajerovou. Podle vzhledu sice vypadala jako jemná žena, ale uvnitř byla neoblomný kus skály, na který se dalo vždy spolehnout. Lucka za ní chodila vždy, když si nevěděla rady, nebo když tu a tam potřebovala s někým sdílet sklenku něčeho tvrdšího. Proto když toho dne přišla na stanici a viděla Kláru nervózně přecházet od okna ke dveřím, věděla že je zle. Znamenalo to totiž, že stejně jako oni v márnici, zatím nikdo nic nenašel. Blížila se devátá hodina a oni neměli ani drobet tušení, kdo by mohl být ten tajemný vrah. Spěšně na Kláru mrkla, ale bez zastavení prošla rozsáhlou kanceláří plnou stolů a zamířila rovnou dozadu k výslechové místnosti. U ní už čekal kapitán s Dominikem a koukali na starý monitor, který unaveně ležel na stole. Na něm se právě Ján loučil s vysokou brunetou.

„Tak co víme?“ zeptala se bez pozdravu, až sebou Dominik nepatrně cuknul.