Kiwi

Na světě je spousta klíčových otázek, které si člověk v životě položí.

Proč jsme tu?

Co mám dělat se svým životem?

Proč papírový brčka chodí v plastových obalech?

Sáru nic z toho ale nezajímalo. Byla naprosto spokojena se svým jednoduchým životem, který se skládal z cvičení karate a hraní her. A když se našel čas, tak i spánku. Proto ji lehce zaskočilo, když si jednoho večera, zatímco sledovala mladého vyhublého chlapce, jak mlátí pěstmi do stromu, položila jednu pro sebe.

‚Co kdybych chtěla víc?‘

KIWI

Kapitola první:

Jaký to má smysl?

Ten den začal jako každý jiný. Probudila se až v jedenáct ráno, protože se jim včera protáhla večerní herní seance až do čtyř ráno. Držela sice zvyk ze školy, že měla nastavený budík na osmou, ale tak brzy nevstávala už pár let. Otočila se na záda a jak tak koukala na strop, dumala nad tím, že když už tak dlouho leží, jestli to nezaokrouhlit a neschrupnout si do dvanácti. Z toho ji ale vyrušil zvonek u dveří. S hlasitým vzdychem se převalila z matrace a dopadla na podlahu na všechny čtyři, jako kočka. Šouravým krokem zamířila ke dveřím, kde se zvonek zdál neustále naléhavější.

„Nojó, nojó,“ zavolala.

Za dveřmi stála sousedka a v náručí držela karton vajec, stejně jako se drží malé děťátko. Sára si mentálně zacpala uši, protože věděla, co přijde.

„Jejda Sářinko, ty ještě spíš? Podívej se, jak vypadáš, jako rozčepýřená sova. Stejně jak ta naša mladá, ta ti nedávno přišla z hospody s dvěma chlapci a nebudeš tomu věřit, povídali si v pokoji až do rána, než odešli. Taková ona je, víš? Nechceš hřeben? Já ti ho kdyžtak přinesu! A co jsem to vlastně… Jo! Dívej, nechceš vajíčka?“

Sára si radši odpustila vtip o tom, že má ještě svoje, na rozdíl od sousedky po menopauze a jen přikývla. Aby zastavila další slovní průjem, tak je rychle chytla do ruky a řekla jen:

„Moc vám děkuju, omlouvám se, ale budu muset letět. Tělocvična, víte jak…“

„Taak, ve zdravém těle – zdravý duch!“ vykřikla sousedka a zaťala pěsti ve vzduchu.

Ještě prohodila pár slov, ale to už se dveře zaklaply a vajíčka zmizela v ledničce. Uprostřed kuchyně zůstala stát dívka v pyžamu a němě koukala před sebe. Adrenalin z rychlého probuzení vyprchával a už zůstala jen únava, která se drala ven dlouhým zívnutím. Automatickým pohybem ruky zapnula kávovar a trpělivě nad ním čekala jako svatá Maruška. Zrna skřípaly a praskaly, kuchyně se zaplnila jejich vůní a Sára cítila, jak se jí tělo probouzí už jen čicháním.

„Kofe,“ řekla si sama pro sebe a uchichtla se.

Po snídani si dala pár her na počítači, které s hrdostí prohrála. Naštvaně dupla do země a odsunula židli od stolu. Stočila nohy pod zadek a chvíli mrtvě koukala z okna.

„Jakej to má smysl, když nevyhraješ,“ zašeptala si pro sebe.

Pokoj zaplnilo ticho jakoby se i trofeje, které získala za karate, bály odpovědět. Slunce se za oknem pomalu otáčelo a začalo dopadat na monitor, což vzala jako dostatečnou výmluvu, že už se stejně nedá hrát.

Odpoledne v tělocvičně už byla ve svém živlu. Učila karate šampiona v juniorském bojovém sportu a šlo mu to jako po másle. Takové chvíle měla nejradši. Když byla malá, všichni se jí posmívaly za to, že je neohrabaná a že nic neumí. Vždycky se všem trochu motala pod nohy, a jediné co jí šlo, byly školní rvačky. Rodiče ji proto přihlásili na karate a teprve tam se našla. Dřela víc než všichni ostatní, nové chvaty ovládla téměř okamžitě a konečně měla pocit, že je v nečem dobrá. A když se s ní rozešel další přítel, tak to bylo to poslední, co jí zbylo. Ale stejně se nikdy nezbavila pocitu, že jediný správný výsledek je být nejlepší.

Mladej šampion ji právě chytil na hrudi za kimono a chystal se s ní mrštit, ale Sára se mu podívala do očí a lehce se začervenala.

„Tys mi šáhl na kozu?“ zeptala se

„Promiň, ne, to já ne,“ zakoktal se, povolil sevření a lehce couvl.

Sára se zasmála a jako odpověď mu podkopla nohy a zaťatou pěstí mu švihla těsně před obličej. Až uviděla poražený výraz, tak pěst změnila v dlaň a pomohla mu vstát.

„Vždycky běž za vítězstvím! Ser na to, jestli je to ženská, klidně ji chyť za rozkrok, třeba se jí to bude líbit. Ale vždycky se snaž vyhrát! Jasný?“

„Jasný trenére.“

„Pro dnešek stačilo. Budeme pokračovat příště,“ vydechla trochu zklamaně. Šampion se uklonil a rychle se začal klidit. Až byl téměř pryč, tak na něj ještě zakřičela:

„Víš co, za rozkrok je nechytej, to by se asi rozhodčím nelíbilo!“

„Ale mě jo,“ řekla už pro sebe.

Otočila se a chtěla zamířit do šatny, když do něčeho vrazila. To něco se svalilo na zem s lehkým zašustěním a vydechlo tiché Uff.

„Promiňte, nechtěl jsem do vás vrazit,“ ozvalo se ze země.

Ležel tam chlapec, hubený jak větvička s vlasy po ramena. Sára se podivila, že se při pádu nezlomil, vypadal že by ho i lehký větřík odnesl za sedmero hory. Ani se nezmínila, že to ona vrazila do něj a pomohla mu vstát.

„Páni, co ty tady děláš?“ řekla udiveně, když mu pustila dlaň, která pod jejím stiskem téměř praskla.

„Děkuji, já tu hledám Sáru Bejlovou, nevíte, kde bych ji mohl najít?“

Na okamžik se mu podívala do očí, ve kterých se zablesklo něco světlého. Tak hodné oči snad nikdy neviděla.

„Právě jste ji našel.“

„Skvělé! Dobrý den, já jsem Kiwi a chtěl bych se stát vaším žákem!“ řekl s přesvědčením a uklonil se.

Pozorně si ho prohlédla. Nevypadal jako rváč, spíš jí připadal jako někdo, koho přepere i junior v karate. Navíc ji rozčiloval ten jeho vlídný výraz. Takový, za kterým se vždy skrývá nějaký podvodník.

„Vy chcete abych vás učila karate? To jako vážně?“

„Ano, slyšel jsem, že jste nejlepší! A proto jsem přišel.“

Pořád ten příjemný výraz. Jako pohlazení po vlasech po těžkém dni. Navíc Sáru rozhodil zmínkou o tom, že jsou nejlepší. Posledních pár let žádný z jejich žáků nic nevyhrál a ona sama už nebojovala. Propukla ve smích.

„Ty ses snad zbláznil! Prosím tě, vždyť tebe by přepral i dobře hozenej párek v rohlíku.“

„Prosím, budu se snažit,“ řekl s úklonem, ale Sára už měla jeho zdvořilosti plný zuby.

„Ne! Loosery tu netrénujeme. Poslední slovo. A už tě tu nechci vidět.“

Naštvaně se otočila a zamířila k východu. Kiwi se ještě chvíli ukláněl, než se zklamaně otočil a odešel taky.

Zhruba o hodinu později si Sára vybíjela vztek na jednom cvičenci. Proč ji tak naštval? Vždyť se přišel chudák jen zeptat. Ale v porozumění jí bránila jediná mantra, kterou se za život naučila. Když něco děláš, musíš to dělat nejlíp. Její jediný cíl byl zvítězit a díky tomu byla frustrovaná, že už několik let nikdo z jejich žáků nevyhrál. A teď by měla trénovat takového žižlouna? To sotva.

Flákla s protivníkem o zem, který hned na to vyskočil na nohy a dělal jakoby nic.

„To jsem nečekal, kdybych byl připravenej, tak se takhle nesvalím.“

Tak si počkala, až bude připraven a hodila s ním znovu.

„Páni, máš koule. To se mi u holek líbí.“

Protočila oči a mávla na něj rukou, čímž naznačila konec tréninku. Rychlým krokem zamířila k automatu s pitím a díky tajnému kódu, který nacvakala na klávesnici, už pila drink zdarma. Ten chladivý pocit uvnitř těla po cvičení nic nenahradí. Chvíli klidu narušil až majitel doja, který na ni mával od dveří.

„Jak to myslíte, zavřít?“ ptala se nevěřícně.

„No zavřít. Pokud ten příští turnaj nevyhrajete, tak to tu nemá cenu. Slíbila jsi mi prestižní karate dojo, a kdy jste naposledy vyhráli, no?“

„Ale to přece není…“

„To není všechno? To mi říkáš zrovna ty? Sama jsi mi přece říkala, že pokud nejdeš vyhrát, tak tam nemáš lézt.“

Na to neodpověděla. Dobře věděla, že to byla pravda, ale nechtělo se jí věřit, že by ji jen tak zavřel.

„Nedá se s tím něco dělat?“ zeptala se zoufale.

„Dá. Ale já nechci. Je to jednoduchý. Buď vyhrajete, nebo končíte.“

Večer jí přišel tišší než normálně. Pěší cesta domů a čerstvý vzduch jí teprve dovolily přemýšlet. Turnaj je za dva týdny a Honza – ten šampion – byl docela připravenej. Ale na druhou stranu, když ho dokázala porazit ona se slabým kotníkem…

„Aaaaagh!“ zavyla a chytla se za hlavu.

On vyhraje. Musí vyhrát. Ale přesto zůstala stát s hlavou skloněnou a jen tak poslouchala noční park. A jak tak poslouchala, tak se jí zdálo, jako by někdo kácel strom. Takhle v noci? Zvuk ji lákal, a tak ho následovala. A po chvíli ji dovedl k něčemu, při čem zůstala jen nevěřícně stát. Byl to ten kluk. Kiwi. Stál u jednoho stromu a boxoval do něj pěstmi. Klouby měl celé od krve, ale ani přesto nepřestával. Jen při každém zásahu vykřikl ‚Ha‘!

Chvíli se na něj dívala, a aniž by si to uvědomila, nohy jí vedly blíž. Možná to bylo únavou, možná toho na ni bylo dnes moc, ale došla až ke stromu a posadila se na trávu.

„Měl bys víc zatnout pěst,“ pronesla do tiché noci.

Kiwi odskočil, zavrávoral a na poslední chvíli ustál balanc s rozpřaženýma rukama jako gymnasta na olympiádě.

„To nevíš že je proti zákonu se k někomu plížit, když trénuje?“ vyhrkl ze sebe.

„Jsem si docela jistá, že není.“

„Je to proti Kiwiho zákonu,“ odpověděl pod vousy.

Pak nastalo ticho. Ani jeden nevěděl, co říct, a tak místo toho Kiwi ledabyle udeřil do stromu, ale tentokrát bez zapálení. Pěst mu jen sjela po kůře a z kloubů mu ukápla kapka krve.

„Proč to děláš?“ zeptala se hlasem, který naznačoval opravdový zájem.

„Protože jsi mě nechtěla trénovat. Tak co jiného mám dělat?“

„Mohl jsi jít do jiné tělocvičny.“

„Ale já chtěl trénovat pod tebou.“

Už ji zase chytal malý vztek.

„Ale vždyť se na sebe podívej, jsi jak kost a kůže. Jako Timothy Chalamet po hladovce. S takovou nemůžeš bojovat. A jakej to má smysl, když nevyhraješ?“

„Je to zábava!“ odpověděl jí energicky a poslal jejím směrem zářivý úsměv. Jeho oči plály upřímností. Sára ještě nikdy neviděla tak naivní dobro bez špetky zlého úmyslu.

„Zábava?“ zopakovala jako ve snu, pořád zaražená jeho výrazem, který na ni fungoval jako kouzlo.

„Řekni mi spíš tohle: Jakej to má smysl, když to není zábava?“

Kiwi. Kiwi. Opakovala si jeho jméno neustále v hlavě. Roky měla v hlavě myšlenku, že jediný cíl je výhra, byla tam zaražená jako trn, který jí neustále píchal. Ale v tuhle chvíli, jak seděla v parku na trávě a nad ní se zubil vychrtlý chlapec s rukama od krve, ten trn zmizel. Všichni ti trenéři, celá její rodina, protivníci. Všichni ji neustále hnali jen za vítězstvím, aniž by ji někdy napadlo, že by ji to mohlo bavit. A jak tak přemýšlela, nebyla si ani jistá, jestli to někdy byla zábava.

„Tak jo, beru tě,“ řekla nakonec.

Kapitola druhá:

Kiwi vs tři blbečci

Kiwi radostně udeřil do stromu.

„Vážně?“ vykřikl.

„Neber mě špatně, dostaneš na prdel. Dělám to jen proto, abych ti ukázala, že ta tvoje zábava je blbost.“

Byla to napůl pravda. Ale uvnitř věděla, že malá část byla zvědavost. A taky, ač si to nerada přiznávala, měl pravdu. Už dlouho se nebavila a třeba to bude právě on, kdo to změní. Něco na něm bylo, ta jeho energie, která jí dokázala přesvědčit, že to myslí vážně.

„Nezklamu tě, trenére.“

„Prosím tě, neříkej mi trenére. Jsem Sára.“

„Já vím, trenére.“

Napřáhl k ní ruku, ze které ještě pořád kapala krev. Zaváhala, ale nakonec ji stiskla a usmála se na něj.

„Helemese, máš novýho žáka? To se hodí!“ ozvalo se za nimi. S překvapením zjistila, že je to Honza a má s sebou další dva kluky.

„Zdravím, hoši!“ zamával Kiwi.

Sára taky mávla a chystala se něco říct na svoji obhajobu. Na chvíli se zastyděla, že vzala takového hubeňoura, ale potom se zastavila. Co jim je po tom. Jen proto, že Honza vyhrál poslední turnaj, tak mu není nic po tom, kdo u nich trénuje.

„Nene, to je v pohodě. Já jsem byl stejně na cestě za váma. Šel jsem skončit.“

Sára zmrzla v pohybu.

„Cože?“

„Jo, sorry. U vás to nemá budoucnost a majitel nové tělocvičny mi nabídl, že pro ně vyhraju příští turnaj, tak tam budu moct dělat trenéra.“

Namyšleně si protřel rty a pozdvihl obočí. Sára chvíli nevěděla co říct, a tak místo toho jen stála a zírala. V hlavě se jí motalo klubko myšlenek, až nakonec explodovalo do hněvu.

„No to ne! To nemůžeš udělat, vždyť trénuješ pro nás! Za dva týdny je turnaj a jestli ho nevyhrajeme, tak prej zavřou tělocvičnu!“

„Noo, to už není můj problém, žejo?“ uchechtl se. Ti dva, co byli s ním se dali do smíchu, což ho jenom povzbudilo, a tak přidal.

„Možná to tak bude lepší, Sári. Přece jen už jste dlouho nic nevyhráli.“

„Měli jsme smůlu, ale…“

„Ne! To už stačilo! Prostě jsem skončil a hotovo. A víš co? Udělal jsem dobře, když vidím, jakou chátru bereš to týmu. Možná je na čase, abyste ten klub looserů rozpustili. U vás bych se jen potopil, stejně jako ostatní. Stejně jako ty.“

Jako by z něj opadala prvotní slušnost, zatímco ho kluci oslavně plácali po zádech. Sára zatnula pěsti a nevědomky začala zaujímat bojový postoj. Bez něj nemůžou vyhrát. A bez výhry zavřou tělocvičnu a všechno skončí.

Na chvíli vše kolem ní zmizelo a ona stála jako malá s tátou před jejími dveřmi poprvé. Nechtěla tam jít, ale táta jí dokázal vždy ke všemu přesvědčit. Než vešli dovnitř, sklonil se k ní a pohladil ji po vlasech.

„Ta tvoje vznětlivost není špatná věc. Jen ji musíš nasměrovat správným směrem. Tak běž a slib mi, že budeš jenom vyhrávat. Protože jinak to přece nemá cenu, žejo?“

To byla poslední slova, co od něj slyšela.

Pěsti teď měla zaťaté, až jí bělaly klouby. Jednu nohu dala před sebe, ale hned cítila, jak jí píchlo v koleně.

„Prosím. My tě potřebujeme,“ řekla upřímně.

To mu nejspíš dodalo kuráže. Jeho obličej už nepřipomínal Honzu, kterého trénovala, ale Šampiona, který si potřebuje něco dokázat.

„Ale já vás ne! Kluci, věřili byste, že se mě dokonce snažila sbalit? Prej jsem jí sahal na prsa, nebo co. Ještě že jsem odtud vypadnul.“

Jako mžiknutím oka se Sára přesunula k nim a napřáhnutou pěstí se chystala udeřit Honzu na prsa, ale při posledním kroku jí selhalo koleno a svalila se na zem. Honza toho využil a hbitě jí kopnul do obličeje, až spadla na záda. Z nosu jí vytryskla krev a z očí slzy.

„Ty sráči. Seš slaboch!“

„To se uvidí v turnaji, že ano? Těším se, až vás tam zničím,“ řekl s úsměvem a napřáhl se k dalšímu kopanci do obličeje. V tom však Sára ucítila, jak se vzduch kolem ní zavířil. Nestihla si všimnout, jak se to stalo, ale neskutečnou rychlostí se před ní objevil Kiwi a udeřil pěstí do Honzovy nohy během jeho kopu. To ho okamžitě zastavilo, a dokonce mu to nohu odrazilo natolik, až spadnul na záda. Kiwi zůstal stát nad ní v bojovém postoji a těžce oddychoval.

„Kvůli vám Sára brečí. Myslím, že byste se jí měli omluvit,“ řekl s pohledem upřeným na všechny tři.

Honza se hbitě postavil na nohy a oprášil se.

„Ani hovno, tyčinko. Kriplovi s oddělaným kolenem, co si hraje na mistra se omlouvat nebudu. Hele, přišel jsem jí jen říct, že končím, ale myslím že ti místo toho rozbiju hubu, co říkáte, kluci? Ukážeme mu, co umí dojo Karasu!“

Všichni tři napjali ruce před sebe a pokřčili kolena. Sára se pokusila vstát, ale musela si jednou rukou zacpat nos, ze kterého jí opět vytryskla krev.

‚Doprdele,“ pomyslela si, ‚jak se to takhle rychle posralo? Takhle Kiwiho zabijí.‘

Nad ni se ozval jen klidný hlas.

„Dojo Karasu, co? Jediný, co vidím, jsou tři blbečci, který nikdo nenaučil respektu.“

Honza se jen naštvaně zasmál a vyrazil. Přiběhl ke Kiwimu a plnou silou se napřáhl. Zatímco se jeho pěst blížila ke svému cíli, tak stihla Sára jen vykřiknout.

„Kiwi!“

Ale útok nenašel svůj cíl. Kiwi bleskově pohnul hlavou a útoku se vyhnul, a přitom se sám napřáhl a udeřil Honzu do boku. Síla jeho útoku Honzu odhodila na bok, až s hlasitým skučením dopadl na zem. Jeho dva spolubojovníci se rychle přiblížili, ale už byli opatrnější. Každý šel z jiné strany, až měl Kiwi jednoho nalevo a druhého napravo. Pak zahájili útok společně. Kiwi dvakrát uskočil tak rychle, že si toho Sára téměř nestihla všimnout. Jeho tělo se pohybovalo jako blesk, ale když zasadil další dvě rány, tak udeřily jako rány z děla. Oba bojovníci skončili na kolenou a drželi se za místa, kam je Kiwi udeřil. Zatímco se však dělo tohle, tak se Honza stihl postavit a teď stál před nepřipraveným Kiwim. Rána ho zasáhla na žebra a Sára by přisahala, že slyšela křupnutí. Kiwi se svalil na zem a s hlasitým kašláním se držel za trup a nemohl se nadechnout. Sípal, převaloval se a snažil se odplazit zpět k Sáře.

„Přesně tak, plaz se, červe.“

Sára se konečně postavila a doběhla ke Kiwimu. Klekla si k němu a chytila ho za ruku.

„Dýchej, to bude dobrý.“

Všichni tři protivníci už stáli na nohách, ale všichni si drželi rány a obličeje měli zkřivené bolestí. Honza se dlouze zasmál a plivl na zem.

„Jdeme hoši, s touhle lůzou se nebudeme zdržovat.“

A ještě, než odešli tak se otočil k Sáře.

„Těším se, až se potkáme na turnaji.“

Potom zmizeli. Sára se otočila zpátky ke Kiwimu, který se neustále svíjel bolestí, ale jeho pohled byl upřený směrem, kterým odešli. A v jeho očích už nebylo stejné dobro, jako předtím, ale vztek. Jemně mu položila ruku na žebra a donutila ho ležet na zádech.

„Klidně lež a dýchej. Nádech, výdech.“

Chvíli slyšela jak sípe, ale potom se jeho dech zklidnil. Celý park se uklidnil. Nikde nešustilo listí, ani nebzučel hmyz. Bylo tam jen ticho a oni dva. Skrz mraky k nim pronikl svit měsíce a Kiwimu se na obličej vrátil jeho vřelý výraz. Klečela nad ním na kolenou a ruku měla stále položenou na jeho hrudi, zatímco on ležel na zádech. A zatímco poslouchala jeho dech a cítila na prstech tlukot jeho srdce, tak se jejich dech synchronizoval. A poprvé v životě cítila klid.

Kapitola třetí:

Moje cesta