Špína

Ulice voněly deštěm. Davy lidí se jako krev v žilách sunuly nočním městem pod světly lamp, které jim dávaly pocit bezpečí. Ruku v ruce, v objetí, se smíchem a s falešnou představou že se jim nemůže nic stát. Přesto plní strachu, že kdyby se podívali na místa, kam světlo nedopadne, celá tahle jejich bezpečná klec se rozpadne. Já jsem bohužel žil v temnotě už příliš dlouho. Tak dlouho, až si mé oči přivykly a já viděl mimo tuhle iluzi. Viděl jsem tu špínu ve stínech.

ŠPÍNA

Nikdy jsem neměl moc koníčků. Jako malej jsem sbíral hezký oblázky u rybníka, ale nikdy mě nebavil fotbal, nebo příroda. A chlast zrovna jako koníček neberu. Muž, kterého jsem ten večer hledal měl koníčků spoustu. Gambling, ženský, lov. Nejvíc ho bavilo, když měla jeho kořist kolem metru šedesát a ženské pohlaví. Když jsem si ho proklepnul, tak jsem se nestačil divit. Devatenáct zmizelých žen za poslední dva roky, všechny našli znásilněné a s podříznutým hrdlem. Vrah se samozřejmě nikdy nenašel, jako by byl duch. Jenže tenhle duch měl ve sklepě za skrytou zdí sáčky s devatenácti prameny vlasů.

Neonové nápisy před klubem lákaly dovnitř. Dřív by se mu řeklo bordel, ale dnes to byl Noční klub. Ten dřívější název seděl víc. Vykročil jsem ke vchodu, když mi do cesty vešel vysoký muž s holou hlavou.

„Občanku,“ řekl s východním přízvukem.

„Kámo,“ odpověděl jsem skoro dotčeně.

Ve čtyřiceti už si člověk odvykne ukazovat doklady, ale stejně jsem je vytáhnul. Vyhazovač se na ně rychle podíval, potom jen kývnul a ustoupil. Vešel jsem dovnitř, kde mě ihned zasáhla ta vůně. Jako pot schovaný pod tunou parfému. Jemná hudba hrála do rytmu pomalu se hýbajících žen a já se posadil na bar. Usmál jsem se, ale barmanka mi úsměv neoplatila, když jsem si objednal jen vodu. Co naplat, potřeboval jsem všechny smysly v pořádku. Byl jsem na baru jedinej, jen barmanka potichu leštila sklenice a nevěnovala mi pozornost. Otočil jesm se na stoličce do místnosti. Potřeboval jsem vidět do lidí. Rychle jsem se rozhlédnul, ale potom se otočil zpátky k barmance – nezahlédl jsem ho, ale neměl jsem dost času.

Říkalo se mu Juraj. Hezká přezdívka pro obyčejného Tondu Navrátila. Duch. Lovec.

Dnes ale lovím já. A nechci být moc nápadnej.

Potřeboval jsem lepší místo, odkud se dívat na místnost a po otočení jsem si všimnul malého kulatého stolu s půlkruhovou sedačkou. Nikdo tam neseděl. Perfektní. Vzal jsem vodu do rukou a s lehkým mrknutím na barmanku si přesedl. Z nového místa byl krásný rozhled na celou místnost, která se halila do růžového světla. Jako domeček pro Barbie děvčata, která dospěla. Moje sedačka byla hned vedle baru. Vzadu místnosti byl větší stůl, u kterého sedělo několik mladých děvčat a pak už jen pár stolečků jako byl můj. Většina obsazených. Pozoroval jsem tváře mužů, ale ani jeden z nich nebyl Juraj, jen obyčejní chlápci, co mají trochu peněz a doma málo pozornosti. Seděli s mladými slečinkami, které se falešným úsměvem smály jejich vtipům. Dnešní svět v kostce. Frustrace vykoupená penězi.

Za půl hodiny pár mužů zmizelo ve dveřích vzadu, které nejspíš vedly do soukromých místností. U stolu se mi vystřídaly tři slečny, které jsem s díky odmítnul, a moje lovná pořád nikde. Ale přijde. Nedělal jsem to poprvé. Policie většinou na nic nepřijde, jsou moc na světle. Ale já vidím i ve tmě, poznávám vzorce a najdu stopy i ve stínu. A mám volnou ruku. Juraj byl až moc nápadný, všechny zmizelé ženy pracovaly pro malé firmy, které spadaly pod jeho kolos. Všechny měly modré oči a silný make-up, stejně jako jeho žena. Zase ta frustrace. Jen on si nekupoval pozornost, on si ji bral.

Ke stolu přišla další slečna, tentokrát mladá zrzka. Chystal jsem se ji odmítnout, ale koutkem oka jsem uviděl, jak vyhazovači nervózně koukají.

Jak dlouho mě tady ještě nechají sedět?

Chlápka, co nic nechce a objednal si jen vodu? Podíval jsem se na dívku. Perfektní krytí. Pokynul jsem jí vedle mě a dál sledoval vchod, zatímco ona mluvila něco o tom, jak mi to sluší. Pak se mi přitiskla na rameno a zašeptala mi do ucha:

„Ty se asi nechceš bavit, co? Tak chceš jít rovnou do pokoje?“

To jsem nechtěl. Zvednul jsem ruku na barmanku a lehce zvednul hlas.

„Dvakrát, co si slečna přeje.“

Zrzka jen kývla a barmanka už nejspíš věděla, ostatně to jí museli objednávat všichni její milenci. Ale musel jsem ji nějak zaměstnat. Už by měl přijít. Usmál jsem se na ni. Byla pěkná. Divný, že byla zatím volná. Na stole nám přistály dva koktejly a já zašmátral v kapse, kde jsem nahmatal pět bankovek. Nenápadně jsem je vytáhnul a vložil jí je pod koktejl, potom se k ní naklonil a zašeptal jí do ucha:

„Chci tě tady.“

A v duchu se loučil s třetinou příštího nájmu. Natáhnul jsem k ní ruku a položil ji na sedačku vedle ní. Prsty naznačil, ať jde blíž. Ona se mi překvapeně podívala do očí, ale pak v nich zažehlo trocha života, jako v někom, kdo si vzpomněl proč ho baví, co dělá. Kousek si poposedla a dosedla na moji ruku, která se schovala pod její sukní. Hlavou se mi opřela o rameno a tvářila se nenápadně.

„Věděla jsem, že ty budeš zajímavější než většina chlápků, co sem chodí,“ špitla mi do ramene.

Já už ji ale nevnímal. Očima jsem zase prozkoumával místnost a hledal, jestli se něco nezměnilo. Přišel jen jeden muž, ale když viděl ceny na baru, prohledal si kapsy a předstíral, že něco zapomněl doma. Zrzka se lehce zavrtěla a já jí prsty odsunul kalhotky. Zase se lehce zavrtěla a přesně se usadila na můj prostředníček. Do dveří vešel další muž, něco mezi padesáti a šedesáti. Čiperka, ale nebyl to on. Boky se na mých prstech začaly pohupovat dopředu a dozadu. Musel dnes přijít. Policie ho samozřejmě měla mezi podezřelými, ale neměla důkazy. Mě takové drobnosti nezastavily. Podíval jsem se k němu domů. Na oko krásný dům spokojené rodiny, ale ve sklepě jsem našel tu zeď. Stačilo lehce zatlačit na dřevo za kamny. Lehce jsem zatlačil prostředníček nahoru a zrzka jemně otevřela ústa a tiše mi vzdychla do ramene. Když jsem za zdí našel ty sáčky, věděl jsem, že je to on, a pak už stačilo najít jeho diář. Poctivej týpek. Zapisoval si do diáře všechno, včetně návštěv bordelu. Každé pondělí večer. A toho dne bylo pondělí. Zrzka se pohybovala na mé ruce rychleji, až jsem cítil, jak mám prsty celé promočené, a přitom mě rukama držela za rameno kabátu. Očima jsem zkoumal zadní dveře. Že by přišel přede mnou? Ne, byl jsem tu brzo. Prostě jsem tam musel sedět, čekat a doufat, že zrzce bude stačit se udělat jednou a pak už jen odpočívat. Kolik času si mohlo koupit takových pět tisíc?

„Já už budu,“ šeptala mi do ramene.

Bokama už zuřivě narážela na mé prsty. Doprdele, taková zkušená a byla tak rychle? Zdejší klientela asi opravdu stála za starou belu. Otočil jsem se k ní, ale než mi zrak dopadl na její hlavu, koutkem oka jsem uviděl u vchodu záblesk velkých kostěných obrouček. Okamžitě jsem se k nim vrátil pohledem. U vchodu stál větší muž s mírně narůstajícím pupkem a pleškou na vrchní straně hlavy. Zbývající vlasy kolem hlavy měl pečlivě ulízlé gelem a na nose elegantní kostěné obroučky. Duch.

Instinktivně jsem zatnul pěsti. Tím jsem se zabořil ještě hlouběji do dívky vedle sebe a ta vyjekla, až mi její slina stekla po rameni kabátu.

„Ano, prosím,“ vydechla.

Juraj seděl na baru a něco šeptal barmance. Ta se smála. Snažil jsem se na něj nedívat moc okatě, ale stejně jsem pozoroval každý jeho pohyb. Rukou si ulízával zbytek svých vlasů a přitom bubnoval prsty do baru. Byl sám. A já jen potřeboval najít chvíli, kdy ho dostat. V tom mě zrzka přejela přes stehno. Otočil jsem se k ní a láskyplně na ni pohlédl.

„Já věděl, že jsi speciální. Měl bych na tebe jednu prosbičku.“

„Copak by sis přál,“ vzdychla tak smyslně, až jsem málem ztratil kontrolu.

„Támhle na baru sedí známej. Chtěl bych mu udělat radost. Co kdybys ho vzala dozadu? Pro mě?“

Pohladil jsem ji po vlasech a vytáhl dalších pět tisíc. Před očima mi běžely další přesčasy, co kvůli tomu budu muset udělat. Zrzka koukala na bar a lehce se mračila.

„Ale on není takovej fešák.“

„Ale jiné bych ho nesvěřil. Jen mu o mě vůbec neříkej. Bude to překvapení.“

Usmála se a políbila mě na rty. Asi tu byla nová, jinak by věděla, že to se nedělá. Nebo byla možná fakt tak naivní. Zasunula si všechny peníze za podprsenku a s jemným úsměvem se zvedla. Teď už jen čekat. Juraj se prvně tvářil zmateně, ale potom šel za ní s lehkým krokem někoho, kdo si myslí, že je neodolatelnej. Já se mezitím rychle zvedl a šel ven. Vyhazovačům jsem spokojeně přikývl, jako že už mám dost. Na čerstvém vzduchu mi přejela po zádech husí kůže. Možná ze zimy, možná ze vzrušení. Tyhle kluby mívaly do soukromých místností další vchod. Občas nehlídanej. Chvíli jsem rychlým krokem obcházel budovu a pak… Bingo! Nenápadné dveře zezadu. Nikoho by nenapadlo, že vedou dovnitř. A nebyly zamčené, toho dne byl můj šťastný den. Pomalu jsem otevřel a nakoukl dovnitř. Místností tam bylo míň, než jsem čekal – jen dlouhá chodba s pěti dveřmi po každé straně. Teď jen vědět, kde jsou. Pomalu jsem procházel kolem dveří. Ze dvou jsem slyšel vzdychání. Padesát na padesát. Musel jsem se rozhodnout rychle, než tam někdo vejde. Poslouchal jsem. Zrzka měla vysoký hlas, plný mládí. Její vzdych už jsem znal. Ale ani jeden z těch dvou mi ho nepřipomínal. Pak jsem ale slyšel z místnosti za sebou jiný zvuk. Tlumené křičení. Instinkt mi okamžitě zavelel a já se opřel do dveří a lehce je rozrazil. Na posteli ležela zrzka, přivázaná k posteli s šátkem v puse. Rychle jsem k ní přiskočil a začal ji rozvazovat. Cukla při mém doteku.

„Neboj se, neboj se. Ten muž je velmi zlý. Musíš mi pomoct, kde je?“ vyhrkl jsem ze sebe.

„Říkal, že ví, že na něj čekáš venku. Že jestli ti něco řeknu… Že…“

Rozvázal jsem poslední uzel.

„Omlouvám se. Ale musím ho najít.“

Pořád se klepala, pak ale zvedla ruku k záchodu. Zvedl jsem se a nahmatal pod kabátem pistoli. Přistoupil jsem ke dveřím a rychle je otevřel, ale za nimi byl jen prázdný záchod a otevřené okno. Za ním byla noční ulice a na konci ní rychle se pohybující postava. Ten hajzl! Proskočil jsem oknem a dal se do běhu, plíce se mi plnily chladným nočním vzduchem a oči si pomalu zvykaly na noční světlo. Dýchal jsem klidně, rukama mával kolem těla a běžel, co mi síly stačily. Dnes jsem byl lovec já, Juraji. Zabočil doprava a zmizel mi z pohledu, a tak jsem přidal, vší silou tlačil energii do nohou, aby běžely rychleji. Dlažební kostky mi při tom lehce klouzaly pod nohama. Taky jsem zatočil doprava a přede mnou byla úzká ulička. Asi v půlce už pomaleji utíkal udýchaný Juraj. Otáčel se po mně a shazoval za sebou krabice, které tam odložili majitelé obchůdků. Rychle jsem je přeskakoval a přibližoval se k němu. Evidentně neměl tak dobrou fyzičku. Ještě aby jo, když trávil většinu času v kanceláři a bordelech a lovení žen se jako kardio nepočítalo. Už jsem ho měl skoro na dosah ruky, ale než jsem ho chytil, zmizel ve dveřích na straně uličky. Rychle jsem je otevřel a proběhl chodbou vedoucí do kuchyně, zatímco se na mě kuchaři zmateně dívali. Rozběhl jsem se kolem vařičů a odtahoval je z cesty.

Teď ne. Takhle mi neutečeš.

Proběhl jsem kuchyní, a když jsem rozrazil dveře, stál jsem v malé restauraci. U pár stolků seděli lidi a na baru… On! Duch. Upravoval si zpocený obličej a rovnal si oblek. Rychle jsem k němu vyrazil, ale když mě uviděl, usmál se. Sáhl jsem pod kabát, ale on mrkl směrem ke vchodu. Bleskově jsem k němu pohlédl a uviděl tam dva velké holohlavé chlápky, a tak jsem vytáhl ruku zpod kabátu a zpomalil. Došel jsem k němu a sedl si vedle něj, přičemž jsem si taky vydechl a objednal vodu. Chvíli jsme tiše seděli vedle sebe. Já a duch.

„Ti jsou tvoji?“ zeptal jsem se.

„Cheche. Celá tahle restaurace je moje, chlapče. Takže ti doporučuju nevymýšlet kraviny.“

Dorazila přede mě voda s kopou ledu. Ten jsem nesnášel. Vzal jsem si kovové brčko z kelímku na baru a zastrčil ho do sklenice. Mrkl jsem se zase ke vchodu. Vypadalo to, že jsou to jen ti dva. Takže mě měl v pasti. Ale proč jim už neřekl, ať mě zmlátí? Nebo hůř.

„Hele, chlapče. Nejsi první, kdo mě chce vydírat. Myslíš, že jsem si nevšiml, jak jsi za mnou poslal tu zrzku? Chtěl jsi mě vyfotit, co? Nebo ze mě měla něco dostat v tom nejlepším? Cheche, jak říkám, nejseš první. Ale já ti to udělám jednodušší.“

Luskl prsty. Vyhazovači obešli stoly a lidé najednou odešli, až tam zůstali jen my dva a ti holohlaví. Takže on neměl ani tušení… Toho jsem mohl využít.

„Jestli jenom pohneš prstem, tak tě mí kluci zastaví. A řeknu ti to upřímně, nejspíš tě poupraví po cestě domů i tak. Ale já ti chci dát nabídku.“

Už měl na tváři úsměv. Ať se mi to líbilo, nebo ne, měl situaci pod kontrolou. Zamával rukama do kuchyně a po chvíli přišly dvě mladé slečny. Juraj jen luskl a ukázal dolů, načež za námi přišly, jedna mě pohladila po ruce a potom obě zmizely pod naše barové stoličky. Cítil jsem, jak mi povoluje kalhoty. Juraj si jen slastně odchrochtl. Prase.

„Evidentně seš schopnej, mladej. Hloupej, ale schopnej. To v tom klubu bylo dobrý. Ale chci, aby ti byla jedna věc jasná. Já. Jsem. Lepší.“

Sledoval jsem ho jen koutkem oka, jinak jsem pohled dál upíral před sebe, na sklenici s brčkem na baru. Promnul jsem brčko v ruce, stejně jako slečna pod barem teď mnula mě. Pistoli jsem tam nemohl vytáhnout. Jen kdybych zajel rukou pod kabát, ti dva by mě určitě zastavili. A pokud bych mu tam něco udělal, nejspíš by se mnou byl ámen. Ale s každým vlhkým nasátím v mém rozkroku, s každým vzdychnutím vedle jsem si uvědomoval, jak mě ta špína vedle znechucovala.

„Mmmm. Šikovný holky, co říkáš? A to ti chci nabídnout. Dělej pro mě. A dostaneš nejen prachy, ale i takovýhle, cheche, výhody. Stačí, když mě občas někam zavezeš. Někdy něco uklidíš. A budeš ve vatě.“

Ne že by to neznělo lákavě. Přesně v tom jsem byl dobrej. A peníze by se hodily…

Celej život jsem byl zvyklej žít v temnotě. Zatímco si obyčejní lidi užívali bezpečí na světle. Byl jsem zvyklej na špínu. Mohl bych snad snést trochu té nečistoty, abych díky tomu mohl uklízet jinou?

Juraj mě plácl po zádech.

„Hele můžeš odmítnout. Ale vím, jak vypadáš. A tihle týpci taky. A můžeš si bejt jistej, že se ke mně jen tak znovu nepřiblížíš. Je to vlastně výhra, ne? Chceš ze mě vytřískat prachy a já ti je nabízím. Stačí jen kývnout.“

Peníze byly poslední dobou hodně těsný. Pracovat dvě práce jako vrátnej a hlídač. S těmi penězi bych mohl likvidovat to svinstvo ze světa mnohem snáz. Lehce jsem sklonil hlavu, zatímco se mi chvěla stehna, jak si slečna dávala záležet svými ústy. Měla je horká a vlhká, pomalu se mi teplo rozlévalo z toho místa do podbřišku.

Že bych si konečně dovolil trochu ulevit?

Hlavu jsem držel skloněnou.

„Ale šikovný holky, žejo?“ zeptal se ještě jednou a uchrochtl si.

Rozhodl jsem se.

„Určitě bys byl radši, kdyby měly modrý oči a tuny mejkapu, co?“ odpověděl jsem jen tiše.

Juraj – ne – Tonda jen rychle vyděšeně rozevřel oči. V té krátké sekundě věděl. Věděl, že tam nejsem kvůli penězům. Věděl, že já vím o těch devatenácti holkách. A v té krátké sekundě uviděl moje rozpálené oči, jak upřeně zíraly na něj, zatímco jsem tiskl v ruce kovové brčko a plnou silou s ním mířil k jeho krku. Nestihl ani zvednout ruce. Brčko mu s lehkým odporem zajelo pod kůži. A pak znovu a znovu. Děvčata ječela a mrtvý duch padl na záda. A ještě než dopadl na zem, já zmizel ve dveřích kuchyně…

Boční uličky byly temný, ale já v nich viděl. Rychle jsem jimi utíkal. A jako stín se v nich ztrácel. Ruce od krve, udýchaný, zpocený. Ale mně to nevadilo. Nevadilo mi se ušpinit. Utíkal jsem dál a ztrácel se v nočním městě. Nejspíš mě najdou. Určitě budou hledat. A jednou mě dostanou. Dřív nebo později mě někdo zabije. Ale ještě ne. Protože tohle město bylo plný špíny. A já ho musel uklidit.

Konec.