Tunel

Tunel

Kapitola 1. – Tunel

„Génius! Ty musíš být génius,“ zakřičel vydavatel, zatímco rozhazoval papíry po kanceláři.

Měsíce mé práce tu lítaly vzduchem jako papírové vlaštovky. Můj vydavatel, Pan Marierský, nebyl zrovna expert na vlídné zacházení s lidmi. Ale i tak mohl ukázat respekt ke vší práci, kterou jsem si dal s knížkou, kterou mi teď trhal před očima. Knížkou, kterou jsem napsal podle jeho nápadu. Knížkou, kterou jsem ani psát nechtěl.

„Pane Marierský, se vší úctou, vy jste mi dal námět k této knížce. Já s ním udělal to nejlepší, co jsem mohl.“

„To nejlepší? Nechat hlavního hrdinu na konci zemřít je to nejlepší, co jsi mohl vymyslet?“

„To jsem nemyslel, já-,“ a v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem udělal chybu. Nikdo neodporuje našemu vydavateli. Nebo alespoň nikdo, kdo si chce zachovat svoji práci.

„To jsi nemyslel?! A co udělat knihu jen o třech postavách, to jsi taky nemyslel? Neudělat pořádný konec, ale nechat čtenáře tápat, to jsi taky nemyslel? Ty jsi totiž evidentně vůbec nemyslel!“

„Omlouvám se, ale psaní cizích nápadů není moje silná stránka.“

„Eriku, Eriku. Co mám s tebou dělat,“ řekl už zklidněným hlasem. Posadil se zpět do svého křesla a pohlédl na mě tím svým otcovským výrazem, který mi ukazoval, že jsem ho zklamal.

„Prosím, dejte mi ještě jednu šanci. Zrovna dělám na jedné knize, která se vám bude určitě líbit. Píšu ji už od malička a pořád ji upravuji a upravuji. Jakmile ji dopíšu, tak se vám bude určitě líbit.“

„Eriku, ty víš, že tě nechci vyhodit. Slíbil jsem tvému otci, že se o tebe postarám a to také dělám. Ale potřebuji nějakou knížku. Proto ti dám tuhle poslední šanci. Dopiš svoji knihu. Máš na to dva týdny. A pro tvé vlastní dobro doufám, že bude dobrá.“

Dva týdny. Když jsem to při odchodu z šéfova kanclu říkal kolegům, rovnou začali vybírat peníze na mou rozlučku. A já se jim nedivil, za dva týdny dokončit knihu, kterou jsem se snažil napsat celej život? To znělo šíleně. Ale já to musel stihnout. Ostatně znal jsem celej příběh nazpaměť, stačilo vymyslet konec. Konce mi však nikdy nešly. Ale pokud bych tenhle neudělal, byl bych na ulici. Popadl jsem svůj batoh a zamířil domů. Neměl jsem čas přemýšlet nad tím, co a jak udělám. Musel jsem se dostat ke svému laptopu a konečně dopsat Tunel. Povídku, kterou jsem psal už od střední školy.

Ponořen v myšlenkách jsem vyrazil na ulici a zahnul směrem k mému bytu. Nebylo to daleko, a proto jsem radši chodil pěšky. Čerstvý vzduch mi rozproudil myšlenky a já přemýšlel nad Tunelem. Neuvědomil jsem si, jak dlouho na mě šéf řval, a že mezitím vysvitl měsíc, který mi teď svými paprsky ukazoval cestu. Člověk musel uznat, noční Brno umí být nádherné. Tedy alespoň když jste nekoukali na bezdomovce a nezacházeli do bočních uliček. Ale přesto mi to vyhovovalo. Ani velkoměsto, ani venkov, člověk měl vše po ruce, ale nebyl zavalen věčným ruchem velkoměsta. A když vykoukl měsíc, tak bylo téměř magické. A právě v tu chvíli ukázalo svoji pravou tvář, když mě zezadu někdo chytil a odtáhl do boční uličky. Když jsem se vzpamatoval, viděl jsem nad sebou tři muže, kteří měli na rukou mnohem víc svalů, než já na celém těle. V rukou měli můj kabát a prohledávali mu kapsy. Moje srdce bilo na poplach, viděl jsem, že jeden držel v rukou nůž a nemyslím, že byl jen k obraně. Opět jsem zavřel oči, doufaje, že pokud si budou myslet, že jsem je neviděl, tak mě nechají jít. Problém byl, že já u sebe neměl ani korunu. Poslední peníze jsem dal za nájem a další peníze si držel šéf u sebe, dokud mu nedodám knížku. To by mohlo moje útočníky docela namíchnout. Držel jsem oči pevně zavřené a předstíral bezvědomí. Ještě chviličku a vzdají to. Prosím, ať to vzdají. Eventuálně jim došlo, že v kabátě žádné peníze nebyly a začali mi prohledávat kapsy. Můj plán evidentně fungoval, neboť po neúspěšném prohledání celého mého těla se jejich kroky najednou vzdalovaly, až zmizely úplně. Já se otočil na záda a konečně otevřel oči. Zátylek mě bolel od rány, která mě původně dostala na kolena, a zima mnou proudila jako vánice. I přesto, že byl konec léta. Podíval jsem se kolem sebe a viděl prázdnou uličku a kousek ode mě pohozený kabát. Pomalu jsem vstal, oblékl si kabát a vydal se domů. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že mi chyběl batoh. Ti chlapi mi ho museli vzít. Naštěstí v něm nic nebylo, jen pár poznámek a rozepsaných blbostí. To bylo to poslední, co mě v tu chvíli trápilo. Přidal jsem do kroku a směřoval domů zlatým měsícem osvětlenou cestou.

Když jsem konečně dorazil domů, stěží jsem lapal po dechu. Zamířil jsem přímo k laptopu a otevřel soubor s názvem Tunel. Prsty jsem kroužil nad klávesnicí, ale jakoby veškerá moje fantazie zmizela s tím večerním útokem. Zavřel jsem laptop a šel si udělat kávu. Neměl jsem v plánu spát, takže mi pěkně teplý kafčo takhle večer nepřipadlo jako špatnej nápad. Zatímco se vařila voda, přemýšlel jsem, kam směřovat příběh. Nikdy jsem nemohl přijít na to, jak příběh správně zakončit. Měl jsem rád šťastné konce, ale přišlo mi, že tenhle příběh nemůže skončit dobře. Konvice na vodu cvakla a já si zalil hrnek s kafem. Sedl jsem si zpět k laptopu, protáhl si prsty a pustil se do psaní.

„Eriku…“

Byl vzduch vždy cítit ohněm?

„Eriku…“

Zvedl jsem hlavu a uviděl její tvář. Srdce se mi rozbušilo a do očí se mi vhrnuly slzy.

„Kláro?“ zeptal jsem se.

„Eriku, najdi mě.“

„Cože? Co tím myslíš?“

Její tvář se zdála nějak mladší. Usmála se na mě, zakryla si oči a zahihňala se.

„Máš babu, najdi mě.“

Náhle její tvář zestárla. Z toho nevinného smíchu se pomalu stal úzkostný nářek. Na jejím obličeji se začaly objevovat popáleniny.

„Eriku!“ vykřikla zoufale, potom její křik přešel v tichý vzlykot. „Prosím, najdi mě…“

Celý propocený jsem sebou trhnul a probudil se. Těžce jsem oddychoval a rozhlížel se kolem sebe. Všude bylo ticho, jen zdáli se ozýval kostelní zvon. Musel jsem usnout u psaní, protože za okny pomalu vylézalo slunce. Promnul jsem si oči a pokusil zapomenout na ten sen. Podíval jsem se na otevřený laptop, který, stejně jako včera večer, zel prázdnotou. Jediné, co bylo na stránce napsané, bylo označení kapitoly. Kapitola 11. Prvních deset kapitol jsem přepisoval pořád dokola, ale jedenáctou jsem nikdy nezačal. A i když jsem nad tím strávil celý večer, pořád jsem nevěděl, jakým směrem pokračovat. Znovu jsem si promnul oči a vstal ze židle. Záda mě bolela, jako bych spal na kolejích. Šel jsem ke dřezu, udělat si další kafe, když v tom se ozval telefon. Kdo mohl takhle brzy ráno volat? Došel jsem k mobilu a usmál se. Byla to moje mamka. Samozřejmě, rodiče bydleli na vesnici, takže byli už dlouho vzhůru. Zvedl jsem telefon a snažil se znít probuzeně.

„Ahoj mami, jak se vede?“

„No jak by se mohlo vést, když neustále prší. Koho by bavilo být pořád zalezlá doma?“

„Neříkej, že si stěžuješ na to, že nemusíš nic dělat?“

„Vždyť ty víš jak to myslím,“ řekla s mírně naštvaným hlasem, „ale kvůli tomu ti nevolám.“

„A proč mi teda voláš?“

„No protože se blíží konec prázdnin. A náš jediný syn se tu ještě neukázal.“

„Já už jsem dospělej, mami. To, že jsou prázdniny, automaticky neznamená, že přijedu.“

„Ale je to tradice,“ řekla smutně.

„A víš ty co? Já teda přijedu. Právě jsem dostal volno, tak se za vámi stavím.“

„No sláva!“ a mimo telefon zakřičela „Erik přijede!“

„To bylo na tátu?“

„Jo, a prej se na tebe moc těší. A abych nezapomněla. Ta dcera od sousedky je pořád nezadaná.“

„Jo, díky za info, mami,“ řekl jsem a obrátil oči v sloup. Tohle mi dělá pořád.

„Neobracej oči v sloup, vím, že to děláš. Každopádně, můžeš přijet klidně už zítra, těšíme se na tebe.“

„Dobrá, sbalím si věci, a vyjedu. Zatím.“

„Měj se, zlato,“ což zakončila pusou. To dělala vždycky, a já bych byl radši, kdyby toho nechala.

To léto jsem neměl na návštěvu rodičů vůbec čas, ale přišlo to jako na zavolanou. Potřeboval jsem čerstvý vzduch a na to byl venkov jako dělaný. Jestli někde dostanu nápad, jak dokončit Tunel, pak tam. Ostatně, tam jsem s tím příběhem začal. Rozhodl jsem se, že se večer sbalím a zítra vyrazím. Zkopíroval jsem si knížku na USB, a pro jistotu ji ještě vytiskl. Nerad cestou píšu na laptopu, tak si můžu psát alespoň do téhle kopie. Obvolal jsem pár přátel, že několik dní nebudu doma a pustil se do balení.

Druhý den jsem už brzy ráno seděl ve vlaku. Nečekala mě moc dlouhá cesta, ale přesto jsem si vytáhl vytisknutou verzi Tunelu a začal si ho znovu pročítat, abych si osvěžil paměť. Když v tom se otevřely dveře kupé a dovnitř strčila hlavu mladá, hnědovlasá žena.

„Dobrý den, máte tu volno?“ zeptala se milým hlasem. Hlasem, na který se neříká ne.

„Jasně, jen pojďte.“

Napůl jsem čekal, že hned za ní vejde její přítel. Ale ne. Dveře se zavřely a ona se posadila naproti mně. Já se zahleděl zpět do svých poznámek. Vlak sebou cuknul a rozjel se. Dívka naproti mně se chvíli dívala z okna a potom náhle promluvila.

„Co to máte? Knížku?“

„Co, tohle?“ zvedl jsem papíry a zamával s nimi, „Jo, ale není dodělaná.“

„Aha, takže vy jste spisovatel?“ zeptala se zvědavě.

„Dá se to tak říct. Vlastně jsem ještě nikdy nic nevydal, takže nevím, jestli spisovatel je to správné slovo.“

„Takže jste začínající spisovatel,“ pokračovala. Oči jí přímo zářily zvědavostí.

„Jo. To je asi přesnější název.“

Poté panovala v kupé chvíle ticha, které ta dívka opět rychle přerušila.

„Omlouvám se, já jen když jsem s cizími lidmi, tak jsem strašně nervózní a většinou začnu strašně kecat. Asi proto mě příbuzní nikdy nezvali na večírky, Ha!“ přičemž spustila tak hlasitý smích, až jsem sebou cuknul. Po chvíli jsem se neudržel a začal se smát s ní.

„A co to píšete? Já teda na knížky moc nejsem, jsou strašně pomalý, já radši když se to hejbe.“

„No, tahle knížka je o-“ doříct jsem to však nestihl.

„Mimochodem, já jsem Ellie. A vy? Budu vám tykat, co říkáš?“

„Jo, klidně, já jsem Erik,“ odpověděl jsem slušně. Elliena otevřenost mě mírně zaskočila. A právě, když jsem si začal na její ukecanost zvykat, tak se zadívala z okna a mlčela. Konečně jsem měl šanci si ji pořádně prohlédnout. Byla hezčí, než jsem si na první pohled všiml. Její hnědé vlasy jí sahaly po ramena, kde byly zakončeny krátkými culíky. Její oblečení krásně zobrazovalo její ztřeštěnost. Měla na sobě potrhané rifle a tričko s nápisem Kousni mě do paty. Rozhodl jsem se, že teď je moje řada mluvit.

„Takže Ellie? To není moc obvyklý jméno.“

„Jo, rodiče hodně sledovali americký seriály. Trvalo mi osm let, než jsem se to naučila správně psát. Neumíš si představit, jak jsem kvůli tomu ve škole trpěla. Říkali mi Elík kbelík. Kvůli vlasům.“

Teď jsem měl zase chuť vyprsknout smíchy já, ale radši jsem to zadržel.

„Tak mi teda řekni,“ podívala se zvědavě, „o čem je ta tvoje knížka?“

„No, ta knížka je o -,“ když v tom mě přerušilo kvílení brzd.

Náš vlak vjel do tunelu a najednou prudce zabrzdil. Slyšel jsem, jak někdo vykřikl, ale v půlce výkřiku umlkl. Celý vlak se otřásl a poté následovalo dlouhé ticho. Ellie se postavila a podívala se z okénka.

„Asi nějaká závada,“ konstatovala. Já však měl divný pocit. Tohle bylo moc podobné. Tuhle situaci jsem poznával. Já ji napsal. Podíval jsem se na papír před sebou a přečetl si čtvrtou stranu.

Vlak náhle zastavil za kvílení brzd. Z kupé se ozývaly křiky, které však náhle zanikly v paralyzujícím tichu. Vlak se otřásal, zatímco jsem se snažil zjistit, co se stalo.

„Tak,“ pokračovala Ellie, jakoby se nic nestalo, „O čem je ta tvoje knížka?“

„O tomhle,“ odpověděl jsem a snažil se pochopit, co se právě stalo. Byla to náhoda?

„O tomhle?“ zeptala se tajemným hlasem.

„Je to o chlápkovi, co jel vlakem, vjel do tunelu, vlak zastavil, a on se dostal do fantasy světa, kde zuřila válka.“

Ellie se na mě chvíli zmateně dívala a potom se začala smát.

„To je krutá náhoda! Dostaneme se taky do fantasy světa? Jsou tam víly?“

Zmateně jsem se na ni podíval. Když jsem viděl její úsměv, tak jsem se musel začít smát. Vážně to znělo bláznivě.

„Ne, víly tam nejsou, ale jsou tam obři!“ řekl jsem se smíchem na tváři.

„Já na fantasy nikdy nebyla. Je to jen paralela na náš svět, pouze v pohádkovém zasazení. Proč rovnou nepsat o našem světě?“

Já na ni koukal s údivem. Od ní bych tak přesný rozbor nečekal.

Všimla si mého údivu a dodala: „Studuju vysokou školu, tohle je tak trošku můj obor. Já vím, nevypadám na to.“

Je pravda, že když jsem ji viděl, nepředstavil jsem si vysokoškolačku, ale já se často v lidech mýlím.

V tom se ozvala další rána. Celý vlak se otřásl a na Ellie spadl její batoh z vrchní poličky.

„A když mluvím o škole,“ dodala, zatímco se postavila a vzala si batoh na záda, „tak už jedu pozdě. Jdu se mrknout, co se děje.“

To nebyl vůbec špatný nápad.

„Počkej, jdu s tebou.“

Schoval jsem si knížku do batohu a vzal ho na záda. Brašnu s laptopem jsem nechal v kupé. Za chvilku budeme zpátky.

„Následuj mě, Knihomole.“

Nevím, jestli se mi ta přezdívka líbila.

Vlak byl podezřele prázdný. Myslím, že jsem viděl pár lidí nastupovat, ale teď to vypadalo, jakoby všichni zmizeli. Prošli jsme celý vlak tam a zpátky, ale nemohli jsme nikoho najít. Přesně jako v knize. To už nemohla být náhoda. Podezření, které ze mě Ellie dostala, se opět vrátilo, ač znělo sebebláznivěji. Jakoby se někdo mohl dostat do své knihy. Ale tohle bylo zkrátka příliš podobné. Ellie se z ničeho nic zastavila a lehla si na zem. Zmateně jsem se na ni podíval. Jde snad spát?

„Líp se mi přemýšlí, když ležím,“ vysvětlila. Proč mě to překvapuje.

„Takže,“ pokračovala, „vlak se zastavil asi před dvaceti minutama. Nikde nikdo není, ani cestující, ani revizoři. Pokud si dobře vzpomínám, tak by za tímhle tunelem měla být zastávka. Navrhuju vystoupit a jít pěšky.“

Automaticky jsem kýval hlavou. Ženám radši neodporovat. A navíc to dávalo naprostý smysl. Jen jsem se pořád nemohl zbavit toho nepříjemného pocitu. Budu rád, až se z tohohle zatracenýho tunelu dostaneme. Pomohl jsem Ellie vstát a ta se hned sebevědomě vydala k prvním dveřím.

„No tak, Knihomole, pomoz mi.“

Dveře nechtěly povolit. Zaplaťpánbůh za hodiny strávené v tělocvičně. Zabral jsem plnou silou a trochu je pootevřel. Ellie se ladně protáhla, zatímco já měl co dělat, abych tam vlezl. Když jsem seskočil na zem, všiml jsem si, že tu vál velice studený vzduch. To bylo divné, na konec Srpna. Vydali jsme se směrem z tunelu, zatímco Ellie si pobrukovala pochodovou melodii. Dokáže se vůbec neradovat?

„Takže, Knihomole, pořád jsi mi neřekl, o čem je ta knížka. Tenhle tunel jen tak neskončí, takže mi to můžeš pořádně povyprávět.“

„Je to vážně hloupá knížka, napsal jsem ji, když mi bylo šestnáct, viděl jsem Pána Prstenů a chtěl jsem vytvořit něco podobného.“

„Tak vzniká většina knížek,“ řekla a čekala na pokračování. Tohle téma evidentně nesetřesu.

„Dobře, je o chlápkovi, Martinovi, co jede vlakem, vlak zastaví v tunelu a všichni lidi zmizí. On vyleze z vlaku a vyjde z tunelu- “

„Přesně jako my!“

„Přesně jako my.“ Vůbec jí to nezaráželo. Snažím se v tom najít něco, co v tom není?

„Dostane se do světa, kde zuří válka, přidá se k boji za dobro a snaží se zastavit záporáka. Docela klasika.“

„A jak to skončí?“

„Neskončí. Nikdy jsem nedopsal konec. Nevěděl jsem, jak porazit záporáka, tak jsem nikdy nedopsal poslední kapitolu.“

Následovala chvíle ticha. Tenhle tunel je nějak moc dlouhej. Vlak už jsem za námi ani neviděl.

Ellie si zase začala broukat. Začala nás obklopovat tma, a tak jsem vytáhl mobil a svítil nám na cestu. V tom se opět ozvala ta rána, tentokrát mnohem hlasitěji. Ellie se lekla, až vyjekla.

„Promiň, nemám ráda tmu, a ta rána mě zaskočila. Vypadá to, že se blížíme k tomu, co ji způsobuje.“

„Vypadá to tak, i když nevím, co by to mohlo být.“

„Asi se tu něco staví. Nebo je tu lom.“

To bylo moc blízko, na lom. Znělo to spíš, jako bitva.

Asi po deseti dlouhých minutách se před námi objevilo světlo. Konec tunelu.

„Sláva, už jsem myslela, že tu s tebou ztvrdnu navěky,“ zaradovala se Ellie a přidala do kroku. Pak ale zastavila. Když jsem ji dostihl, zjistil jsem proč. Z ničeho nic tu končily koleje.

„Že by proto zastavili vlak? Ale vždyť jsem tudy včera jela, koleje tu musely být, tak přece vlaky fungují, ne?“ divila se Ellie.

Já už měl ale jasno. Přidal jsem do kroku a vyrazil jsem směrem k východu. Samou nervozitou jsem se dal do běhu. Kolem mě začaly padat sněhové vločky. V Srpnu. Vyběhl jsem z tunelu a do očí se mi zabodlo jasné bílo. Až si moje oči zvykly, uviděl jsem, co jsem čekal. Sníh. Všude byl sníh. A v dálce se tyčily vysoké hory. Už jsme nebyli v České Republice. Už jsme nebyli na zemi. Ellie mě dostihla, podívala se po krajině a nevěřícně zalapala po dechu.

„Kde to jsme?“

„V Teresu.“

„Kde?“

„V mé knize.“

„To je blbost,“ řekla nevěřícně Ellie.

„Podívej se kolem sebe. Mě to jako blbost nepřipadá.“

„Ale co teď? Já potřebuju do školy.“

Vyprskl jsem smíchy. Škola by byla v tuhle chvíli můj poslední problém. Ellie se zamračila a lehla si do sněhu. Chvíli přemýšlela a potom se rozhodně postavila.

„Dobře, i pokud by tohle byla pravda, tak jsme do tunelu vjeli z našeho světa. Když půjdeme zpátky, tak vyjdeme zase u nás. A budeme si namlouvat, že se tohle nikdy nestalo.“

To dávalo docela smysl. Rozhlédl jsem se po okolí. Měl jsem docela chuť to tu prozkoumat. Teres. Svět, který jsem vytvořil, přímo před mýma očima. Nechápal jsem, jak se to stalo, ale stalo. Znamená to, že je tu někde Martin? Že tu někde probíhá válka? Vrátit se zpátky znělo jako rozumný nápad. Naposledy jsem se nadechl chladného vzduchu a pak jsem se otočil a spolu s Ellie se vydal zpět do tunelu.

Kapitola 2. – Gregor

Rychle jsme se dozvěděli, že se odtud jen tak nedostaneme. Šli jsme na druhou stranu tunelu asi dvě hodiny, ale konec byl v nedohlednu. Mobil mi začal nepříjemně pípat. Málo baterie. Ellie si znaveně sedla na kolej a odpočívala.

„Jestli brzo nenajdeme východ, tak neuvidíme ani na krok,“ pronesla, zatímco si vytáhla gumičku a stáhla vlasy do culíku.

„Začínám mít pocit, že tu není žádný východ.“

„Musí tu být! Někudy jsme do tohohle zatracenýho tunelu vjeli!“ vyprskla nervózně. I její veselá povaha tedy měla nějaké hranice. Hlasitě si oddechla a pak se pousmála.

„Víš, dneska jsem měla mít velkou zkoušku. Nemohla jsem kvůli ní usnout. Byla jsem tak nervózní, že jsem zaspala a musela jet tímhle vlakem. Co bych teď dala za to, být na té zkoušce, strachovat se pouze o to, jestli propadnu z předmětu, a ne, jestli se dostanu z nějakýho blbýho tunelu.“

„Promiň,“ omluvil jsem se a sedl si vedle ní, „Sem jsme se dostali jen kvůli mně. Musí to mít něco společnýho se mnou. Přece jen, jsem tenhle svět vytvořil.“

„Tak se přiznej, Knihomole, přál sis dneska ráno skončit ve své knize?“

„Ne, na to jsem ani nepomyslel.“

„Tak se mi neomlouvej,“ řekla a položila mi ruku na rameno, „Jsi v tom stejně nevinně, jako já.“

Poté se rychle postavila, poskočila si, tleskla a hlasitě vykřikla: „Kupředu!“

Hned na to mi mobil naposledy zapípal a zhasnul. Cítil jsem, jak mi Ellie sáhla na rameno a vyjekla.

„Ííík, ach, to jsi ty. Chytni mě za ruku a druhou rukou se dotkni zdi. Tak se snad neztratíme.“

Vážně jsem začal uvažovat nad tím, že je můj strážný anděl. Nebýt ní, tak nejspíš pořád sedím ve vlaku. Chytil jsem jí za ruku a pomalu jsme se dali do pohybu.

Asi po deseti minutách ticha se mi Ellie ztratila. Jednu chvíli jsem držel její ruku a hned na to byla pryč.

„Ellie?“ zeptal jsem se ticha a ticho mi bylo odpovědí.

„Ellie, kde jsi?“ zeptal jsem se už nervózně.

„Tady, na zemi.“

„Co tam děláš?“

„Zakopla jsem o tuhle blbou kolej,“ vyprskla nervózně.

Vzpomněl jsem si na její poznámku o tom, jak nemá ráda tmu. Tohle pro ni musela být noční můra. V tom se opět ozvala ta dunívá rána.

„No super, to mi začínalo chybět.“

„Klid, Ellie, podej mi ruku.“

V temnotě jsem před sebou nahmatal její napřaženou ruku a pomohl jí vstát.

„Musíme se hlavně uklidnit, přinejhorším je tu alespoň jeden východ.“

„Ty fakt toužíš po tom, podívat se po svém světě, co?“ podotkla hlasem, ze kterého byl poznat úsměv.

„Musíš uznat, že je to hodně neobvyklý.“

„Kdybys alespoň vytvořil nějakej pěknej, sluníčkovej svět, a ne temnou fantasy. Co se v tom světě vůbec děje?“

„Ty prostě chceš slyšet celej příběh, co?“ odpověděl jsem.

„Hele, nikde před námi nevidím východ a z té tmy se mi dělá husí kůže na místech, na kterých to není příjemný. Jediný, co mi brání od naprostýho zešílení je fakt, že je tohle jen zvláštní sen. Protože pokud se brzo neprobudím, tak jsme v pekelné noční můře. Takže mě můžeš alespoň zaměstnat tvým vyprávěním.“

Měla naprostou pravdu. Pokud se z tohohle tunelu nedostaneme, tak stejně skončíme v Teresu. A pokračovat při hrobovém tichu nám nijak nepomůže. Tak jsem se jí rozhodl vše povyprávět.

„Tunel jsem napsal před deseti lety. Bylo mi 16 a na školu jsem neměl vůbec náladu. V tom příběhu se hlavní hrdina, Martin, po cestě ze školy dostal tunelem do jiného světa, do Teresu. Tam bloudil, dokud nedošel do vesnice jménem Kled. Tam se o něj postarali, dali mu domov, teplé jídlo a své přátelství. Tam se také poznal s vůdcem vesnice, Neporaženým Robertem. Ten mu nabídl pomoc při cestě domů. Robert byl velice uznávaný muž, celá vesnice ho milovala, a nazývala ho jejich Otcem. Nebylo tedy divu, že znal spoustu tajemství, o kterých normální lidé nikdy neslyšeli, mimo jiné, jak otevřít portál do cizích světů. Problém byl, že k tomu bylo zapotřebí lidských obětí, což Robert nechtěl nikdy dovolit. A Martin mu neoponoval. Přes den trénoval boj s mečem a přes noc hledal jinou cestu domů. Vše probíhalo skvěle, do toho osudného večera. Obři z hor zahlédli světla z vesnice a vydali se k ní hledat teplo. A jelikož to nebyli inteligentní tvorové, nepřišli se kamarádit. Toho večera zemřelo spousta vesničanů, než se Robertovi s Martinem podařilo spojenými silami obry zabít. Robert však za toto vítězství zaplatil cenu nejvyšší. Jeho žena, světlo jeho života, zemřela pod troskami jednoho z domů, zatímco se snažila pomáhat ostatním. Robert byl poprvé ve svém životě na kolenou. Celá vesnice se mu snažila pomoci, ale s každou přátelskou tváří se mu jen zvětšovala jizva na srdci. Zavřel se ve svém domě a několik měsíců jej nikdo neviděl. Jediný, s kým mluvil, byl Martin. A právě za ním přišel jednoho večera s plánem. Řekl Martinovi, že posledních několik měsíců hledat v knihách způsob, jakým získat zpět svoji ženu. A že jeden našel. Bylo k němu zapotřebí několik lidských obětí. Martin okamžitě odmítl, ale Robert byl napevno rozhodnut. V souboji Martinovi usekl levou ruku, ale neměl srdce na to, ho zabít. Nechal ho proto ležet, krvácejícího, s tím, ať bohové rozhodnou. Poté předstoupil před vesnici a řekl jim o svém plánu. Většina vesničanů však byla proti, což Roberta dovedlo k zuřivosti. Nechápal, proč jeho přátelé nechtějí, aby byl šťastný. Proč nejsou připraveni položit své životy, pro život jejich Matky, jeho ženy. Usoudil, že se k němu vesnice otočila zády a proto tasil meč a než se vesničané stihli vzpamatovat, začal se prosekávat jejich řadami pryč z vesnice. Už tam pro něj nebylo místo. Po cestě ven ale přeci jen našel pár lidí, kteří mu byli natolik oddaní, že se k němu přidali a nabídli se jako lidské oběti. Robert se s nimi vydal do pevnosti Balaar, opuštěného domova bývalého vůdce vesnice. Lidé ve vesnici se mezitím rozhodli jej zastavit. Svolali lidi z ostatních vesnic a začali se připravovat na boj. Ne všichni však stáli proti Robertovi. Spousta bojovníků souhlasila s jeho názorem, používat zakázané rituály a přidala se na jeho stranu. A tak, když se před jeho pevností oba tábory střetly, byla z toho obrovská bitva. V tu chvíli Robert provedl rituál, a pokusil se přivést jeho ženu zpět k životu. Rituál bohužel nepopisoval, jak bude dotyčná osoba přivedena k životu. A proto se před Robertem sice zjevila jeho žena, ale pouze jako oživená mrtvola. Robert byl donucen ji zabít vlastní rukou, což ho dovedlo k šílenství. Zapojil se do bitvy a bez vidiny jakékoliv budoucnosti, bojoval jako utržený ze řetězu. Nebyl jediný bojovník, který by se mu dokázal postavit. Rozhodl se zabít každého, kdo se mu postavil do cesty, každého, kdo nechtěl oživit jeho ženu, i každého, kdo byl zodpovědný za její oživení…“

„A co potom?!“ vyhrkla Ellie nedočkavě.

„Potom nic. Tam jsem skončil. Scházela mi poslední kapitola, ale nikdy jsem nevyřešil, jak ho zabít. Kdyby ho zabil obyčejný vesničan, tak to bude konec dost na nic, potom, co jsem ho popsal jako neporazitelného válečníka.“

„To si děláš srandu?! No tak, nějak ta bitva musela dopadnout!“ vykřikla. Evidentně ji ten příběh zaujmul.

„V knížce nijak nedopadla. Proto mě zajímá, co se děje tam venku. Pokud jsme se dostali do Teresu, tak ta bitva pořád pokračuje, nebo už před deseti lety skončila.“

„Nebo ještě nezačala,“ podotkla Ellie, „Nevíš, jestli nejsme na začátku knížky.“

Ta věta zněla tak obyčejně a přitom tak divně. To už jsme oba nějak přijali skutečnost, že jsme v mé knize?

Myšlenky mi přerušila další rána. Tentokrát se zdála o něco blíž. A hned na to se na konci tunelu objevilo světlo. Když to Ellie uviděla, s radostí vypískla a rozeběhla se vstříc té jasné záři. Když však vyběhla, zůstala němě stát. A jen co jsem ji dostihl, pochopil jsem proč. Byli jsme na stejném místě, kudy jsme do tunelu vlezli.

„Musí to být nějaká smyčka. Ať půjdeme jakkoliv dlouho, vždycky skončíme tady.“

„Díky za objasnění, Knihomole,“ pronesla chladně.

Sedla si na zem a sledovala okolí. Tvář si položila do dlaní a těžce si oddechla. Bylo poznat, že se jí honilo hlavou to stejné, co mě. Tohle se nám nezdálo. Tohle už nebyla náhoda. Uvízli jsme v mé knize.

Dalších deset minut nikdo z nás nepromluvil. Jen jsme seděli ve sněhu a pozorovali okolí. Oba jsme se snažili pochopit, co se děje, a zároveň vymyslet plán, co dál. Neměli jsme se jak dostat zpět, ale nemůžeme se jen tak toulat krajinou, když tu někde může probíhat válka. Pokud jsme vyjeli stejným tunelem, kterým se sem dostal Martin, tak byla nejbližší vesnice několik kilometrů daleko. Oba jsme na sobě měli jen tričko s mikinou, a v téhle zimě bychom daleko nedošli. Ale nemůžeme tu bezradně sedět. Ellie vzala do rukou sníh a zmáčkla jej. Sledovala, jak jí padají kapky vody na rifle.

„Hele,“ ukázala na zem. Sníh, který před chvílí vzala ze země, už byl zpátky na svém místě.

Zkusila to znovu a sníh se opět okamžitě objevil tam, odkud ho vzala.

„Nenapsal jsi, že zmizel. Nemůžu měnit něco, co není v knize.“

Zkusil jsem to taky. Ale místo, odkud jsem sníh vzal, zůstalo suché.

„Hmm, zajímavý,“ pronesla Ellie.

V tom se však opět ozvala rána. Tentokrát byla přímo ohlušující. A následoval ji strašlivý řev. S Ellie jsme si zakryli uši. Ten řev se nám zarýval do celého těla. Nezněl lidsky. A zněl naštvaně. Když přestal, ozvaly se další, menší rány, ovšem rychleji za sebou.

„Tohle je hodně blízko,“ zakřičela Ellie.

Oba jsme se postavili na nohy a rozhlíželi jsme se po původu toho rámusu. Když v tom se za námi ozval křik.

„Hej, lidi, na co tady čekáte, zalezte do tunelu!“

Otočili jsme se a zkameněli hrůzou. Z kopce nad tunelem se k nám řítil nějaký muž a hned v patách mu běžel obr. Vypadal jako obrovská bílá opice a ničil vše, co mu přišlo do cesty. Onen muž seběhl k nám, chytil nás za oblečení a mrštil s náma do tunelu. Hned potom vběhl také dovnitř.

„Běžte dál od kraje!“

Zvedl jsem se ze země a začal utíkat směrem do tunelu právě ve chvíli, kdy ta opice začala strkat ruce dovnitř ve snaze najít nějaké opozdilce. Až asi sto metrů od kraje jsme se zastavili a vydechli.

„Děcka, vy tady máte nějakou sebevražednou hodinku?“ vyhrkl na nás ten neznámý zachránce.

„Ne, jen-,“ snažil jsem se mu odpovědět, ale Ellie mi skočila do řeči.

„CO TO DO PRDELE BYLO?!“

„To byl jen opičák, omylem jsem kolem něj zabloudil lesem, tak se do mě pustil, uličník jeden,“ odpověděl jí cizinec.

Ellie na něj chvíli zmateně koukala, potom se podívala na mě. Pak se podívala směrem k východu, kolem kterého se pořád míhali obrovské nohy.

„To je obr?“ vydechla vyděšeně.

„Co? Tenhle mazel? To je jenom drobeček. Tyhle Obropice, tak jim říkám, myslím, že je to docela chytrý, mají jen asi třicet metrů na výšku. Lidskej obr může mít i sto.“

V tom se ozvalo zadunění, to jak si obropice klekla a podívala se do tunelu. Její hlava zabrala skoro celý východ.

„Sto metrů,“ vydechla Ellie.

„Jo, to sou teprve macci, jediní, kdo je kdy dokázal zabít, byli Robert s Martinem. Ale to byste děcka měli vědět.“

„My nejsme tak úplně odtud,“ vysvětlil jsem mu, zatímco si Ellie sedla na kolej a zhluboka oddychovala.

„A to je v jiném kraji nemáte?“ pokračoval cizinec ve vyptávání.

„My jsme tak trochu z jiného světa.“

„No to mě podrž,“ řekl překvapeně cizinec. Pořádně si nás prohlédl a pak se usmál. „Tak to jsem rád, že jsem vás našel. Mělo mě to napadnout, podle vašeho oblečení.“

Měl pravdu. Naše oblečení se značně lišilo. Zatímco já měl rifle, tričko a mikinu s obrázkem kafe, on měl dlouhý černý plášť, pod kterým bylo vidět lehké brnění, a u pasu mu visel meč. Obličej měl zarostlý hnědými vousy a dlouhé mastné vlasy mu neustále padaly do očí.

Napřáhl ruku a řekl: „Já jsem Gregor. Rád vás poznávám.“

„Já jsem Erik. Tohle je Ellie. Moc děkujeme za varování, venku jste nás zachránil.“

„Ne, venku jsem tě zachránil. Nebo teda vás. Chtěl jsem nenápadně naznačit, abys mi tykal. Prostě mi tykejte, dobře? A mimo to, já toho opičáka přitáhnul až sem.“

Země se jako na povel zachvěla a z venku se ozval další řev.

„Tenhle zablešenec se jen tak nevzdá. Dokáží žít bez jídla a pití až několik měsíců. Dokážete běžet?“

Ellie vyskočila na nohy a plná energie pronesla: „Dokáží ptáci zpívat? Kam poběžíme?“

Vidina nějakého plánu ji nejspíš zvedla náladu. Tohle byla Ellie kterou znám.

„Někde by tu měl být boční východ.“

„To zní bezpečně, proč budeme muset běžet?“ zeptal jsem se s podezřením.

„Možná ten východ není dost daleko, aby nás nezmerčil. Přece jen je vyšší než okolní stromy. A jestli nás uvidí, tak budeme muset hodně rychle utíkat. Jakože hodně, hodně rychle. Jako když vás žena načapá se sousedovic dcerou rychle. Má tak velký nohy, že mu jen tak neutečete.“

„Tak jak to, že jsi mu utekl ty,“ zeptala se Ellie.

„Běžel jsem skrz les. To neustálý kácení stromů ho zpomaluje. Na rovné planině mu neutečeme. Proto budeme muset utíkat každej na jinou stranu.“

Zděšeně jsme se na něj s Ellie podívali.

„Cože?!“

„Jo, jeden z nás nejspíš zemře. Nebo tu zemřeme všichni, hele já nejsem žádnej věštec.“

Byl to blbej nápad. Ale než jsme mu to stihli říct, ozvala se obrovská rána a všude kolem nás začalo padat kamení. A hned na to další a další.

„Anebo budeme utíkat hned, utíkejte, za mnou!“ zařval Gregor a běžel směrem k východu z tunelu.

Po další ráně se nad námi objevilo světlo a v něm ruka Obropice. Vytáhnul ruku a díval se přímo na mě. Nohy mě odmítaly poslouchat, a tak jsem tam jen stál a v úžasu se díval přímo do jeho obrovské tváře. V očích jsem mu viděl něco povědomého. Začal se ke mně natahovat rukou, když mě Ellie popadla a postrčila směrem od něj. Spadl jsem na zem přesně ve chvíli, kdy obrovská ruka dopadla na místo, kde jsem předtím stál.

„Utíkej!“ zakřičela Ellie.

To mě probudilo. Postavil jsem se na nohy, ale než jsem stihl vyběhnout, tak mě za batoh chytil obrovský dráp. Jedním tahem ho roztrhl vejpůl a všude kolem začaly lítat roztrhané stránky Tunelu. Ani jsem se neotáčel, shodil batoh z ramen a běžel za Ellie směrem ven. Obropice měla ruku zaseknutou ve stropě tunelu a jediné co jsem slyšel, byl její řev. Doběhl jsem ven a rozhlédl se. Gregor čekal nedaleko u začátku lesa. Rychle jsme běželi za ním, zatímco za námi se ozvala strašná rána, když Obropice vytrhla ruku z tunelu. Doběhli jsme za Gregorem a ten nás hodil na zem. Lehl si vedle nás a zašeptal.

„Ani se nehněte.“

Zadržel jsem dech a snažil se zůstat bezhybně ležet. Ellie se zakousla do prstu, aby nevyjekla, když Obropice seskočila z vrchu tunelu před něj. Začala se rozhlížet kolem. Poté vydala strašlivý řev, zatímco se mlátila do prsou. Potom se otočila a vrátila se stejným směrem, kterým přišla.

Po několika minutách se Gregor zvedl.

„Jak jsou velký, tak jsou tupý. Tak vstávat, vezmu vás k nám domů. Nechcete tu dlouho zůstat, a čekat, až se vrátí, že ne?“

S tím jsem se nemohl hádat. Zvedli jsme se ze země a oklepali ze sebe sníh. Gregor okamžitě vyrazil, tak jsme šli za ním. Když jsme procházeli kolem tunelu, tak jsem si všiml, že díra ve stropě už zmizela.

Po několika hodinách nám začala být pořádná zima. Začalo hustě sněžit a naše letní oblečení už přestávalo stačit. Sotva jsme viděli na Gregora, který šel pořád neúprosně kupředu. Měli jsme štěstí, že první člověk, na kterého jsme zde narazili, byl tak vstřícný. Mohli jsme tu uvíznout bez jídla a bez pití, ale pokud nás Gregor bere do nějaké vesnice, měli bychom být v pořádku.

Po další hodince přestalo sněžit a vysvitlo slunce. Gregor se zastavil a podíval se na nás.

„Za chvilku bude noc, možná byste si rádi odpočli. Tohle se zdá jako dobrý místo. Támhle je lesík, měla by tam být kopa kleští, kterým bychom mohli zapálit oheň.“

„Díky, Gregu, to zní jako skvělej nápad,“ rozjasnila se Ellie.

„Támhle je pár kamenů, tam rozděláme oheň. Zatím si tam sedněte, já přinesu dřevo,“ nabídl se Gregor. A já vážně neměl dost síly na to mu oponovat. Posadili jsme se s Ellie na kameny a vydechli si.

„Pořád mi nechceš dávat za vinu, že jsme tady skončili?“ zeptal jsem se.

„Ne, jak jsem říkala, jsme v tom spolu,“ řekla s úsměvem Ellie, „navíc, když už mám skončit v knížce, tak kdo je lepší společník, než sám autor.“

Já jsem tu její dobrou náladu pořád nechápal. Ale alespoň mě povzbuzovala. Tohle by nakonec nemuselo dopadnout špatně.

Když začala padat tma, tak se Gregor vrátil s náručí dřeva a zapálil malý oheň. Sedli jsme si kolem něj a ohřívali si ruce. Zaplaťpánbůh za trochu tepla. Všichni jsme mlčeli. Ticho prolomil až Gregor.

„Tak odkud jste?“

„Nevím jak to vysvětlit. Ze Země. Z Brna. Prostě z jiného světa.“

„A vsadím se, že jste vjeli tunelem, co?“

„Přesně tak. Takže ty ho znáš?“ zeptal jsem se.

„Zná koho?“ zeptala se Ellie.

„Martina,“ dopověděl Gregor, „jo, znám ho. Nebo teda znal jsem ho. Ale to už je spousta let.“

„Asi tak deset let?“ zeptal jsem se zvědavě.

„A víš, že jo? Už to bude asi deset let. Deset dlouhých let.“

Takže to bylo tak, jak jsem si myslel. Od událostí mé knihy uteklo deset let. Co se tu proboha za tu dobu dělo?

„Víte, já jsem tu taky ztroskotal. Přesně před deseti lety.“

Nepamatoval jsem si, že bych psal nějakou postavu jménem Gregor.

„Přesně před deseti lety, jsem se otiskl do tohoto světa jako avatár našeho autora.“

Zmateně jsem se na něj podíval. Byl snad…?

„Přesně před deseti lety, když jeden pisatelskej zkurvysyn začal psát knížku, ale jaksi na ni zapomněl!“

„Cože? Ty jsi…?“ zeptal jsem se zděšeně.

„Přesně tak, Eričku. Já jsem ty.“

„Co?“ zeptala se Ellie a postavila se.

„Ticho!“ vykřikl Gregor, sáhl po svém meči a prohnal jej Ellienou hrudí, „dospělí se snaží povídat.“

Vykřikl jsem a spadl z kamene. Začal jsem se plazit směrem od ohně. Gregor jedním švihnutím ruky shodil Ellieno bezvládné tělo ze svého meče a pokračoval v mluvení.

„Víš, když jsi psal, tak jsi neúmyslně vytvořil svoje alter-ego – mě. Zkus hádat, jaké bylo moje zhnusení, když jsem zjistil, že ses na nás vykašlal.“

Přiběhl ke mně, chytil mě za mikinu a dotáhl mě zpátky k ohni.

„No tak, nechci, abys tu zmrzl. Máš důležitou schůzku s Robertem.“

„S Robertem?“ vydechl jsem. Hlas se mi klepal a z očí se mi řinuly slzy. Rozhlížel jsem se po okolí, ale všude byl jen sníh.

„S kým jiným. A nekoukej tak, ta blbá opice tě už nezachrání.“

„Cože?“ zeptal jsem se zmateně. Neměl jsem sílu na jakékoliv přemýšlení. Musel jsem se odtud dostat.

„Jo, ta blbá opice se mě snažila zabít celej den, a potom tě ještě pozná a snaží se tě zachránit. Naštěstí jsi mě krásně poslouchal.“

V tu chvíli jsem si vzpomněl, co jsem to viděl v Obropičiných očích. Dobro. Snažila se mě zachránit a dostat od Gregora. Udělal jsem chybu. Věřil jsem špatnému člověku.

Podíval jsem se na Gregora, který si čistil meč a mluvil o tom, jak mě dotáhne k Robertovi a konečně uskuteční plán, který ho učiní šťastným. Celý jsem se klepal, a i když mě nechal nesvázaného, nebyl jsem schopen jakéhokoliv protiútoku. V tu chvíli však přestal mluvit. Srdcem se mu prohnal šíp a rozvířil do vzduchu útržky papíru. Potom ohněm proskočil nějaký muž, obtočil se kolem Gregora a rozřízl mu hrdlo. Z toho mu začala téct krev, a hned na to se rozpadl na miliony malých papírků. Nový muž se na mě podíval a potom se podíval směrem k Ellie. Já se k ní rychle doplazil. Těžce vydechovala a hruď měla celou od krve.

„Eriku, já- já mám strach,“ vydechovala, a při každém slově kašlala krev.

„Ellie…“

„Eriku. Není,- není to tvoje vina.“

„Ellie, já…“

„Promiň, teď už jsi na to sám, Knihomole,“ vydechla a s těmi slovy na rtech zemřela.

Já ji držel za pevně za ruku a začal s ní třást. Její tělo už však opustil život. Pokusil jsem se vstát, ale mé nohy mě neudržely a já spadl vedle jejího těla na zem. Začalo se mi navalovat. Opět jsem se pokusil vstát, ale místo toho jsem se pozvracel. Pak mě chytil pod rameny ten cizí muž.

„Pojď.“

„Ne, kdo jsi,“ začal jsem se bránit.

„Jsem A’ren. Vezmu tě za našim vůdcem Martynem.“

„Martyn?“

„Ano. Našel jsem tě s Gregorem, takže tě tady můžu podříznout. Ale něco mi říká, že jsi s ním nebyl dobrovolně, tak pojď.“

Nemohl jsem se bránit. Naposledy jsem se otočil za Ellie, zatímco mě A’ren vedl ke svému koni.

„Někoho pro ni pošleme. Ale budeš muset vysvětlit spoustu věcí.“

„Jako třeba?“ pokoušel jsem se vzdorovat. Trochu se do mě vracel život.

„Jako třeba, jak to, že mohla zemřít.“

Kapitola 3. – Kled

Cesta mohla trvat deset minut, ale mě připadala jako dlouhé hodiny. Celou dobu jsem měl před obličejem její zkrvavenou tvář a její poslední slova.

„Teď už jsi na to sám…“

Byl jsem úplně sám. Uvězněný ve světě, který jsem vytvořil. Ve světě, do kterého jsem se nějakým prokletým zázrakem dostal. Přál jsem si, abych se mohl divit, jak se to stalo. Abych mohl nevěřícně prozkoumávat okolní krajinu, kterou jsem vytvořil a neustále vymýšlet nové důvody k tomu, proč jsem jen snil. Ale její smrt byla pravá. Na rozdíl od Gregora se nerozplynula ve směti roztrhaných cárů papíru. Její smrt byla pravá. Ellie zemřela. Ve světě, který jsem vytvořil. Zemřela, kvůli mé fantazii.

A’ren neřekl po cestě ani slovo, jen se občas otočil, aby se přesvědčil, že jsem s ním stále na koni. Párkrát jsme se museli zastavit, protože moje otupělé tělo se málem sesunulo na zem. Neměl jsem sílu se hnout. Neměl jsem chuť se hnout. Každý kousek mého těla se chtěl dostat domů. Jen jsem se opíral o A’renova záda a němě zíral na krajinu kolem nás. Sníh se pomalu rozplynul a zpod něj se začala objevovat zeleň.

„Hej, tvař se trochu naživu. Jsme tu,“ řekl A’ren.

Zvedl jsem hlavu a poprvé na vlastní oči uviděl Kled. Malou vesnici obehnanou dřevěnými zdmi o velikosti dvou dospělých mužů. I přes ně však byla vidět zelená střecha nejvyššího domu, Dlaně, ve kterém bydlel vůdce. Poprvé od chvíle, kdy jsme dorazili, jsem cítil úžas. Všechno bylo přesně, jak jsem popsal. Před vesnicí, hned za zdmi bylo několik polí, na kterých právě stáli lidé, kteří mávali na A’rena. Před branou stála socha obrovské ruky, na které byla napsána jména všech, kteří zemřeli při obraně Kledu před obry při útoku před několika lety. Když jsme projížděli branou, tak jsem si dokonce všiml zářezu ve dřevě, kam Robert tehdy udeřil sekerou. Jen jedna věc byla jinak. Lidé ve vesnici, v knize vždy veselí a pracovití, vypadali zachmuřele. Celá vesnice působila šedě, jako zahalena mlhou, ačkoliv jasně zářilo slunce. Byl to snad důsledek oné bitvy před deseti lety? To se stále nedostali přes ztrátu jejich Otce? Z myšlenek mě vytrhl až zlatý záblesk. V úzké uličce mezi dvěma domy jsem zahlédl postavu se zlatavými vlasy. Jen co mě však spatřila, tak se otočila a zmizela do tmy. Začal jsem zhluboka dýchat.

„Eriku, najdi mě!“